Nestyda

Nepamatuji si, kdy jsem viděl naposledy něco tak příšerně napsanýho. Přesto jsem ale přesvědčen, že na druhé slédnutí (ke kterému asi teda nikdy nedojde) bych se bavil lépe, protože mi příliš pozdě došlo, že Nestyda je překrásným příkladem mé oblíbené "ožralé narace". To je moje osobní škatulka, do které spadají filmy třeba od bráchů Safdiovic, Harmony Korina či některých východoevropských a ruských režisérů. Zároveň tam patří i filmy, které se v ní ocitly omylem v důsledku šílené kumulace scénáristických, režijních a dramaturgických chyb. Nezáleží ale na tom, kdo je pán a kdo je kmán, miluju je všechny. Ožralá narace má jednu završující myšlenku: aby sledování filmu vybudovalo dojem dlouhé propité noci, během které se toho sice mnoho zažije, ale není možné si zpětně vybavit či racionalizovat, co se vlastně dělo, ani jaký to mělo celkový charakter. Ožralá narace má několik pravidel, které v Nestydovi byly beze zbytku naplněny: 1) Není možné většinou rozeznat náladu scény, například zdali je smutná či komická 2) Není možné často odhalit jakou roli mají různě se objevivší postavy, obvykle nelze poznat které jsou postavy hlavní či vedlejší, jaká je jejich úloha v různých situacích apod. 3) Nedá se určit tempo filmu, ani třeba to zdali film zrovna zpomaluje nebo akceleruje. Pokud se to podaří, tak si lze všimnout toho, že jak se blíží k závěru, vyloženě zatuhává až do téměř úplného zastavení 4) Film se snaží neustále tvářit, že má nosnou myšlenku, ale neustále od ní těká, zakecává se a zjevně získává čas na to si vzpomenout, jaká a jestli vůbec nějaká byla. 5) S problémy, postavami a lokacemi se seznamujeme a loučíme v naprosto neočekávaných momentech. Často se pak ještě objevují, ačkoli máme pocit, že už se za nimi zavřela voda. Často se také postavám mění povaha, což jen utužuje divákovu paranoiu. 6) Povědomá prostředí působí nereálně. Vylidněné ulice velkoměsta, byty, které (doufám proboha) nevypadají jako byty normálních lidí, zvláštní ticho v zalidněných exteriérech. 7) Nikdy není možné získat nad scénou či dějem kontrolu, protože se vymyká dosavadním zkušenostem s viděným i žitým a neodpovídá žádným vzorcům. (14.07.2022)

I řekl Bůhh v tomto filmu: "Hele, já bych to nedoporučoval," a měl docela pravdu. Lidé se v životě jistě opouští i spouští, stárnou a někdy i "mládnou". Jsou trapní, když se snaží být směšní a směšní, když se snaží nebýt trapní. No, budiž - to tu všechno je. Tak, jak by mi řekla kdejaká citlivější pavlačová drbna, ona však s větším nasazením a účastí a bez pitomých vtípků s korytnačkou, vlaječkou a předpovídáním počasí. Bez chtěně zajímavých, ale nic neříkajících absurdních příhod jako je chlastání "taxikáře" a setkání s žačkou-kurvičkou? Pokud tedy nepovažujeme za sdělení, že jistý Oskar by rád obtáhl každou hezčí bábu (ale proč ta nostalgická láska ke staré zpěvačce?) a neumí se ovládat. A nemá ani trochu empatie. To je ovšem pouhé sdělení, které pak již k ničemu nedoplyne... a já už taky nikam plynout nebudu. Proč taky? Slabé **. (29.10.2009)

Film o hovně. Zápletka? Děj? Pointa? Katarze? Nic. Nestydu jsem v kinech (a vlastně všude jinde) bohorovně a s ledovým klidem odignoroval, až doporučení kamarádky mne k němu dokopalo. Nu, alespoň to bylo krátké. A dobře obsazené. Až na Macháčka, jehož ksicht mne bavil naposledy ve Vratných lahvích... 40% (09.08.2017)

„Pardon... madam.... to mrtvé zvíře na stole...?“ Po „KRÁSKE V NESNÁZÍCH“ a „MEDVÍDKOVI“ ďalší čudný Hřebejk, ktorý tiež pôsobí skratkovito, akoby sa nakrútili tri hodiny a muselo sa strihať na hodinu a pol: strácajú sa celé dejové línie a zmysel niektorých postáv, Liška alebo rodičia (Landovský) sú len „zbežne nahodení“, majú možno 15 minút, nikto nevie, prečo tu sú, ani kam nakoniec zmiznú, niekam asi áno, čo ja viem, Hřebejk tiež nevie. Macháček v pohode, mám ho rád od „vítr popožene jachtu“, takisto jeho nosatá manželka fajn, Vášáryová nehnevajte sa ale ZNOVA patetická, našťastie jej postava nie je taká veľká, ako som si myslel. Z niektorých dialógových („Ale vždyť jsme toho tolik prožili...“ – „Zas tolik ne.“) a poetických (atmosférické jazdy nočnou Prahou) cítiť, že je to TEN Hřebejk, ale ak jeho novú tvorbu porovnávame s nespisovane povedané peckami, s akými začínal (MUSÍME SI POMÁHAŤ, PUPENDO, PELÍŠKY), je to veľký priemer, hoci s chytľavými hláškami („Co je to korytnačka?“) a relatívne zábavnými roličkami známych tvárí (Adymu Hajdovi stačí stáť v zábere a hádzať „tie jeho“ pohľady do kamery). (19.08.2010)

Mám rád filmy o ničem. Musí mít ale atmosféru, která zaujme a pohltí. Nestyda je o hovně, klouže povrchně po slupce, nemá atmosféru, jen růžově přihřátý trenky, herecky zastydlého (nic ve zlém, na litoměřické rodáky nedám dopustit) Macháčka a popelářsky vyhlížejícího Lišku. A otravná camea jen ruší (Viewegh, Gott, Fasterová, Pokorný, Ondříček). P.S: Když krizi středního věku, tak trochu víc promyšleně. (03.04.2010)