Vražda

A zase musím opěvovat tu atmosféru! Noční ulice, temnota a mrazení, ale také velice povedená úvodní sekvence a hudba... ano vím, monotónní, i přesto mi tam sedne. Tohle prostě umí seveřané nejlíp a spolehlivě mě na to vždy chytnou. Ovšem ne že by kvalita Zločinu byla pouze v tomto... hlavní předností jsou opravdu dobře vybraní herci, kteří na své role výborně sednou. Musím zmínit alespoň tři hlavní postavy, i když seznam by to mohl být velice dlouhý. Takže Sarah Lund, Jan Meyer, Troels Hartmann, ti celý seriál táhnou. Lars Mikkelsen hraje neskutečně a i já musím zmínit jeho zde mnohokrát opěvované charisma. Sofie Gråbøl a její sympatická policistka v severském svetru (dobrý a vtipný nápad). Její drsnější kolega Søren Malling, opět skvělý výkon, kde se to v těch Dánech bere. Že má první řada dvacet dílů mi až tak nevadí, ona to totiž není jen detektivka, řekl bych, že mnohem více než o vyšetřování tu jde a jednotlivé postavy, vztahy a psychologii. Množství podezřelých možná tvůrci poněkud přehnali, i když takhle to zřejmě bývá i ve skutečnosti, nikdo není neomylný. Kde to občas trochu skřípe je příběh rodiny zavražděné, ale těch nudnějších momentů naštěstí není příliš. Celkově rozhodně nadprůměrný, solidně zrežírovaný seriál, na jehož další řady se určitě podívám. 80% (24.07.2015)

V Dánsku se vraždy řeší výhradně za deště, mraků, pološera nebo tmy. A jenom to domalovává ponurou, vlezlou atmosféru Forbrydelsen, za kterou jsem strašně vděčný. Zavražděná Nanna je vlastně takovou Laurou Palmer, čímž taky podobnost s Twin Peaks končí a opravdu to nemá s douglasovými jedlemi nic společného - ta úvodní linka mi když už připomíná spíš Eastwoodovu Mystic River. Nicméně mě to vcuclo jako Sára jednu z těch svých nekonečných pastilek proti kašli. A nic na tom nemění ani ta přehnaná zamotanost, kdy kodaňská policie postupně obviní a zase osvobodí půlku města. Lars Mikkelsen hraje jako o život a nekonvenční parťáctví Lundové s Mayerem mě baví stejně jako psychologický ponor do většiny charakterů, a že jich není málo. Jejich tragické příběhy vtáhnou po pár dílech natolik, že budete chtít dokoukat. (05.01.2015)

První série byla trochu zdlouhavá, v některých dílech se děj téměř neposunul, spíše se ještě víc (a zbytečně) zamotával - zkrácení následujících dvou sérií na polovinu byl dobrý krok. Za mě je ale Zločin perfektní seriál s kvalitním hereckým obsazením, vynikající hudbou, propracovanými příběhy a úžasnou atmosférou. (08.10.2017)

"Průběžně mě informujte." Až doteď jsem nechápal, co k nám mráz se severu přináší tak úctyhodného (viděl jsem dvě verze Mužů, co nenávidí ženy a četl jednoho Nesboa), ale tenhle hřebíček uhodil přesně na moji hlavičku. Zločin jako psychologický rozbor příčin, následků, falešných stop a ztráty cenného, to vše se nepohybuje ve vakuu, takže sledujeme i dánskou společnost - s vírou, politikou a multikulturalismem a nejzakousnutější policistkou široko daleko. K tomu poslouchám typický soundtrack, nechávám se unášet na rychlém tempu vyprávění a cítím se jako před deseti lety, kdy jsem seriály vyloženě sosal. A zajímavé je zjištění, že na americkém remaku si udělal jméno autor ceněného Temného případu. Megaspokojenost. (27.02.2015)

Problémem první řady je za 1. nezvládnutost konceptu 2. neusazenost formy. Bod jedna znamená zhruba to, že dvacet dílů znamená tolik zvratů a falešných stop, že v části 17 se zdá, že se začnou zatýkat i členové filmařského štábu. Detektivové se chovají jako afektovaní šílenci, pro něž vina plyne z jediného (byť nepřímého) důkazu. Problém nakonec je, že některé "sidetracky" už prostě budí dojem účelových retardací děje a navíc se člověk v tom množství klamného balastu začne trochu izolovat od detailů případu. Bod dva znamená, že první asi 3 díly vypadají jako řadová televizní detektivka s nevábným vizuálem. Teprve nástup zkušeného Henrika Rubena Genze z toho udělá zajímavou a temnou podívanou s nápaditým využitím "psychologických" detailů. Jinak jsem ale spokojený - nápad se třemi paralelními rovinami je celkem dotažený, byť rodinná linie občas sklouzává k rozpačitému přešlapování. Obrovským kladem je obsazení v čele s neuvěřitelně charismatickým Larsem Mikkelsenem (ach ty rodinné geny) a spoustou postav, které ve své nevýraznosti získávají typicky severské kontury zaťatých a posedlých podivínů (platí to hlavně o ústředním duu). Zločinu si prostě cením jako odvážného pokusu ukázat vyšetřování jako drama plné omylů a osobních tragédií. Konec je bezchybný, ani tak ne proto, že by byl překvapivý, ale spíš pro to, jak dokonale respektuje anti-happyendovost. (26.01.2013)