Kvílení

Jo... to je tak, když si film vyhlížející spíš jako televizní inscenace hraje na nějakou angažovanost. Natočeno je to fakt nekonečně fádně - ve všem, co ten film dělá, je nekonečně fádní, až to je legrační. A banálně přežvýkané myšlenky (nebo spíš jedna myšlenka o svobodě vyjadřování) mě svojí povrchností iritovaly. Leda to parazituje na lidech, o kterých to vypráví, a ty animace jsou příšerný. Jen doufám, že tenhle vyumělkovaný kýč se neodehrával v hlavě Ginsberga, to by byla pro jeho obdivovatele jistě studená sprcha. (21.04.2014)

Venujem tejto snímke jej 200.komentár. Ja dávam tejto snímke 1 hviezdičku a to za skvelú atmosféru 50.rokov minulého storočia. Inak je snímka neuveriteľne nudná a nemá čo ponúknuť. San Francisco, rok 1957. Báseň Allena Ginsberga Kvílenie sa stáva predmetom súdneho pojednávania pre obscénnosť. Podľa strážcov verejnej morálky je "neamerická", pretože otvorene spodobňuje homosexualitu a užívanie drog. Dej filmu sa skladá z niekoľkých vzájomne prepletených línií, v ktorých sa odráža nielen reakcie americkej spoločnosti na najslávnejšie dielo beatnickej generácie, ale aj búrlivý Ginsbergov život a jeho snaha nájsť čo najautentickejšie umelecké vyjadrenie bez ohľadu na konformnú morálku a túžbu uniknúť halucinogénnej realite. Rolu Ginsberga zverili tvorcovia Jamesovi Francovi, evidentne nešlo toľko o fyzickú podobu, ale skôr o schopnosť podobného vnútorného vyladenia. Recitácie básne sa striedajú s Ginsbergovými výpoveďami o homosexualite, priateľoch, o okolnostiach vzniku básne. Ďalšiu vrstvu filmu tvorí rekonštrukcia súdneho procesu počas ktorého išlo predovšetkým o to, kde sú hranice umeleckého vyjadrenia a umelcovej slobody a čo je skutočne obscénne. (27.10.2019)

Tak nějak přemýšlím po všech těch životopisných kolážích, které mě žel uhranuly (I'm Not There, Factory Girl), a jsem vlastně moc ráda, že technické možnosti filmu dospěly do stádia, kdy je možné hladce kombinovat různé formy, že existují tvůrci, kteří využívají těchto kombinací pro sdělení něčeho zásadnějšího než je mainstreamová akce. I tentokrát polodokumentární záležitost Howl sází na psýchu hlavního hrdiny. Nahlíží na ni skrz nejslavnější báseň, jenž svojí jazzovou dikcí udává naléhavý tón celé strukturované filmové koláži. A drží ji pěkně pevně v rukou. Nicméně není všechny krásy jen díky básni, také tu máme překvapivý výkon Jamese Franca. Možná díky tomu, že jsem si prošla obdobím těžké pubertální adoace beatnického fenoménu, nebyl pro mě film překvapením. Jediný zádrhel jsem spařovala v animovaných pasážích - konkrétně v jejich výtvarném provedení, s tím jsem pár okamžiků bojovala, po půl hodině se již staly symbiotickou součástí filmu. 80%. (06.08.2011)

"I saw the best minds of my generation destroyed by madness, starving hysterical naked, dragging themselves through the negro streets at dawn looking for an angry fix, angelheaded hipsters burning for the ancient heavenly connection to the starry dynamo in the machinery of night, who poverty and tatters and hollow-eyed and high sat up smoking in the supernatural darkness of cold-water flats floating across the tops of cities contemplating jazz ..." (27.03.2011)

Howl překvapí hlavně svou strukturou, kdy přináší hned čtyři roviny vyprávění, které se týkají básně Alana Ginsberga Kvílení – průběh vzniku, soudní spor okolo ní, autorský komentář ve formě rozhovoru a vizualizovanou báseň samotnou. Samozřejmě že jsou zde přesahy do Ginsbergova života včetně jeho milostných homosexuálních eskapád, ale centrem je skutečně báseň jako dílo od vzniku až po recepci. Jednotlivé roviny vyprávění se navzájem proplétají, film je někde na pomezí mezi hraným dokumentem, animovaným filmem, polemikou o umění a fikčním filmem. Do světa fikce se ovšem nikdy nemůžeme naplno ponořit, protože jsme z něj ustavičně vytrhávání změnou hlediska i způsobu prezentace. Při sledování si můžeme vzpomenout na filmy Todda Haynese (Beze mě: Šest tváří Boba Dylana, Sametová extáze), ale přesto je to originální a fascinující film. Navíc... James Franco nikdy nebyl tak sexy. Berlinale 2010 (14.02.2010)