Útes smrti

Parádička, toto som si naplno užil. Síce sa krvi nedočkáme, ale je to napinák ako má byť. Najviac sa mi páčili zábery pod vodou, keď žralok okolo nich krúžil, a krúžil, a krúžil... a chňap! (Dalo sa niekedy aj zľaknúť). Námetom podobné ako Open Water, ale toto sa mi páčilo viac, pretože žraloka ukazovali oveľa častejšie (nie až na konci) a nebolo to točené takým dokumentárnym štýlom s roztrasenou kamerou. Naopak, celkové prostredie a kamera boli prekrásne. Okrem toho v Open Water nemali hlavní hrdinovia veľkú nádej na záchranu, tu však áno, a o to to bolo lepšie. Film však vyniká predovšetkým atmosférou, a aj napriek poriadne predvídateľnému záveru je napínavý až do poslednej minúty. (17.11.2010)

TV film, málo známi, alebo skôr neznámi herci, určite malý rozpočet a predsa sa to dá. Pomaly neverím, že to malo hodinu a pol, ubehlo tak jak voda, príbeh spojený s dávkou napätia, ktorému pridáva na intenzite skutočnosť, že ide o skutočný príbeh a že divák má možnosť precítiť bezmocnosť spolu s postavami. Aspoň ja som to tak cítil. (01.12.2015)

Originální a autentický horor o žralocích? Zapomeňte! Tři nesympatický chlapi a dvě blondýny si jedou užívat jachtaření a plavání. Průzračná voda, jachtička, palmy a sluníčko. Prvních dvacet minut na mě působí jako nekonvenční a nízkorozpočtové porno. Neznámé tváře a hlavně absolutně (ne)herecké výkony, kterým nevěřím skoro ani ten naučený strach. Dialogy skřípou každou chvíli a snad po mě ani nikdo nechce, abych věřil, že tohle bylo podle skutečné události. Hodinu se skupinka rachtá ve vodě, aby svým cachtáním uprostřed oceánu přilákali žraloky. Ty jsou totiž na celém filmu to jediné kvalitní. Jsou totiž pravý. Krásné až téměř dokumentární záběry pod hladinu. (Nápad s potápěčskými brýlemi tomu upřít nemůžu) Výsledkem je ale nulové napětí, strach a ještě víc zážitek z kvalitního dramatu, thrilleru nebo hororu. Bože já ani nevím, co tohle bylo. Já si budu jen pamatovat průzračnou vodu a obrovské živé žraloky. Taky ale falešný křik, dialogy a výrazy týhle nesympatický partičky. A hlavně jeden skvělý třísekundový útok žraloka. (44 %) (19.09.2016)

Snad jedinej žraločí film, kde se žralok chová jako žralok, má normální velikost, neni zmutovanej nějakym virem, kterej mu dává telepatický schopnosti a neni zkříženej s krokodýlem. Naopak napadení se chovaj jako napadení, nesnažej se žralokovi strčit do huby kabel pod napětím, v celym širym moři nenajdou ani nohu od židle, kterou by mu mohli vrazit do oka a vůbec panikařej jako normální lidi. Celkem slušná práce. 60% (17.11.2013)

Kdyby podobný survival vznikl v Americe, zabraly by plátno ňadra a odhalený penisy, teeangerská svoloč v ústředních rolích a exploatativní lascivnost, jenže tady jsme na australský půdě a vše je jakoby tlumené, přiměřeně, adekvátní a přirozené, včetně žraloka, jehož uměřeností dávají tvůrci patřičně najevo, že na rozdíl od Spielberga neztratili veškerý smysl pro proporcionalitu. Nejzajímavějším a málo viděným úkazem celého filmu je ovšem Luke, prototyp muže, se kterým se ženy cítí pokaždé v bezpečí, frajer, který nikdy nefrajeří, jsa si vědom toho, že wannabe leader nikdy doopravdovým leaderem není. Hrdina se zkrátka pozná podle toho, že o sobě nikdy netvrdí, že je hrdina. Jak říká Connery ve Skále: „Ubožáci vždycky tvrdí, že se budou snažit. Vítězové jdou domů a opíchají královnu krásy.“ Ještě lépe vystihuje podstatu hrdinství Conan, zastánce kréda, že nejlepší v životě je hnát nepřátele před sebou a slyšet nářek jeho žen, ale neříká to jenom tak, sám od sebe, nýbrž coby odpověď na požádání. Jakmile přejde hrdinství k vychloubačnosti, neřkuli k pochybovačné sebereflexi, je s ním fakticky amen, viz post-osmdesátkové traumatické nekrology hrdinství v Posledním akčním hrdinovi či Smrtonosné pasti 4. (-spoiler-) Nakonec ale i nezištně statečný Luke dojde symbolické porážky od žraloka, který sama sebe nikdy reflektovat z principu nemůže, a tak je tím nejstatečnějším a nejchrabřejším žralok sám - ušlechtilá prostota, tichá velikost. (26.12.2010)