Nespoutaný Django

[Komentář plný spoilerů a možná i něčeho dalšího, ale to už nechám na vzdělaném čtenáři, aby to odhalil] Tarantino nikdy nepatřil k mým oblíbeným režisérům, náš vztah byl spíše neutrální. Ani od Odpoutaného Djanga jsem nečekal nic jiného, než dobrou a krvavou, leč povrchní zábavu. A té jsem také bohatě dostal, je vidět, že Tarantino už moc dobře ví, co jeho fanoušci chtějí a tenhle kousek jim natočil přesně podle jejich přání. Ale tentokrát je tu mimo obvyklou zábavu i něco víc, něco hlubšího, poselství, myšlenka. Je nasnadě už samotným tématem a prostředím, ve kterém se příběh odehrává, že ústředním motivem pro nějaký myšlenkový přesah se zde nabízí otázka otroctví a rozdílů mezi rasami. Tarantino se této možnosti chopil a dosáhl ve svém snímku velice kontroverzního vyznění – film jasně zastává myšlenku otroctví a ilustruje chybu, kterou bylo jeho zrušení. Jednotlivé indicie se nám nabízí od první scény, kdy několik otroků získá svobodu a místo, aby pomohli svému zraněnému bílému bližnímu, raději jej chladnokrevně zabijí. Ale nejdůležitější je samotná postava Djanga, Odpoutaného Djanga, černocha, který zdánlivě získá svobodu od lovce lidí, který je původem z Německa (!). Němec sice nabídne svému černému příteli svobodu, ale ten na volnost není zvyklý (a podle dalších scén ani přizpůsobilý) a stává se Němcovou loutkou sestrojenou k zabíjení (Django: „Mam zabíjet bílý a dostávat za to peníze? Může se mi taková práce nelíbit?“). Další průběh filmu už jen celou pointu vybrušuje (otázky frenologie – paradoxní je však smrt jejich vzdělaného zastánce z rukou německého lovce lidí, ale zde se zřejmě nejedná o otázku ideologickou, jako spíše ilustraci faktu, že Němci prostě neumějí prohrávat; dále stojí za zmínku například scéna, ve které Django chladnokrevně zastřelí své bílé osvoboditele apod.). Symbolické je také spojení Odpoutaného Djanga se Shelleyho Odpoutaným Prométheem, ve kterém se poddaný vzepře svému pánu a svrhne jej, čímž Shelley vyslovil své představy o svobodě člověka, Tarantiho jej pak ve svém filmu v zásadě popírá. Ve zkratce: udělit jednomu černochovi svobodu, znamená způsobit smrt desítkám bílých mužů a žen. Jak jsem napsal, vyznění je to vskutku kontroverzní a já se s ním v žádném případě nemohu ztotožnit, ale bohužel je to tam. (15.01.2013)

Kdo by čekal regulérní špageťák bude notně zklamán. Jde dokonce spíše o typickou kecací tarantinovku ve westernových kulisách než o poctu žánru (respektive žánrům) se vším všudy. Dalo se to sice čekat, ale i tak je to věčná škoda, protože jestli někdo, tak právě Quentin měl na to zkusit vyzvat svatou taliánskou Sergio trojici (Leone, Sollima, Corbucci) na jejím výsostném poli. Každopádně je zcela jedno "co to je/není", když jde hlavně o sakra dobrý i stylový film. Samozřejmě platí, že čím více máte nakoukáno, tím více odkazů si všimnete, ale ve výsledku je jedno zda víte, na kterou žánrovou klasiku se odkazuje na harfu hraná Pro Elišku v salónku či ty zbylé stovky aluzí na kde co; na své si ostatně při scéně porodních potíží betaverze ku-klux-klanu přijdou i fanoušci monty pythonovského humoru... Má to pouze dvě vady na kráse. Jednak délku. Je to příliš krátké a z toho důvodu na mnoha místech nemístně zkratkovité. A poté finále bez pomalu gradovaného duelu z očí do očí. Což je faux pas z neodpustitelných, Quentine! (14.01.2013)

Až do příchodu Samuela L. Jacksona jsem si myslela, že to bude první Tarantinův film, jehož kvality docením jako ostatní. Jenže to by si musel Tarantino odpustit ty závěrečné, přestylizované orgie nad sebou samým, kdy náhle všichni, kteří do té doby striktně dodržovali zákon ("nemůžeme ukrást koně, za to se věší"), začnou bezhlavě střílet po čemkoliv, co se hýbe. Jistou závěrečnou katarzi bych chápala, ale tohle bylo asi tak nadnesené jako přestřelka ze Scarface, kterou navíc někdo narval do půl hodiny, sebral jí charismatického hlavního hrdinu a zapomněl pro ni napsal jakoukoliv zapamatovatelnou hlášku. A tak zatímco v první polovině tažené charismatickým Christophem Waltzem jsem se bavila, u zakončení tohoto hip-hopového westernu jsem už jen trpěla. Ale asi to bude silně subjektivní pocit, protože já Tarantinovým filmům nikdy na chuť nepřišla. (31.01.2013)

Celosvětově divácky úspěšný film. To zas jednou byla Tarantinova stylová jízda. Ani Waltz a ani Foxx se nezdržují a pálí dříve, než by divák čekal. Velmi netradiční western, kde si bílý zubař dovolí beztrestně zastřelit šerifa, kde černý otrok střílí bílé muže (i ženu) jak lovec veverky a kde vybroušené dialogy dovršují potěšení z téměř perfektního filmu. K dokonalosti samozřejmě chybí kulomet Franca Nera z původního Djanga, jinak ale Tarantinovka Nespoutaný Django Corbucciho originál od zdaleka převyšuje. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=eUdM9vrCbow (16.01.2013)

Člověk ani nemusí milovat westerny a stejně se mu to bude líbit. Aspoň doufám. Má to všechno: moderní žvásty, humor, hip hop a střelba z koltů připomíná nějaké sci-fi zbraně. Má to i Tarantina v roli vidláka, prostě mišmaš, který ale přece nenudí. Letos halt Tarantino zamířil do doby Kunta Kinteho a na příběhu cesty za pomstou a nalezení ztracené lásky opět mistrně překrucuje fakta po svém, tolik charakteristický znak všech jeho filmů (řežisérských i scenáristických). Zní to jako blbost, ale opravdu se na to dá koukat jako na poctivý černošský western s malou nadsázkou. Možná výběr hudby není nejlepší, vykrádačka Maricona by úplně stačila, ale tak, neřešme to. Žádný wajldwajldwestový steampunk, prostě syrový western s přestřelkami jako u O.K. Corralu, ale s kvantem krve jako v Shiningu. Bavilo mě to možná trochu víc, než jeho Bastardi a Kill Blil. Pointou tedy je, že Django ty tři výrustky na lebce nemá a to sakra za zjištění stojí. (30.01.2013)