Sedm psychopatů

Pamätám si, že "V Bruggách" som zmeravel, na celé to sofistikovane napísané/natočené/odohrané/ozvučené, žánrové divadielko som vtedy civel ako na maľby od (príznačne začleneného) Boscha a fikčný svet bolestivej kauzality odľahčený skrz singulárnu poetickosť ma po pár pridružených falzifikátoch prevelice osviežil. M. M. pokračuje v najlepšej tradícií seba samého a jeho "Seven Psychopaths" možno považovať za jedny lukulské, cinefilné hody počas ktorých sa bude u vybraných ľudí chrochtať blahom. Nekresťansky vystavaná konverzačka v duchu tarantinovského pulpu koketujúca s ritchieovským podfukárstvom a zabezpečená mcdonaghovským dotykom melancholicko-katanského absurdna, s nadhľadom vkomponovanej recesistickosti. Nepriestreľný koncept od ktorého sa spoľahlivo odrážajú výtky typu "nemiestna explicitnosť" alebo nebodaj "dialógová nudnosť" kedže každý jeden bočný aspekt je súčasťou prešpekulovanej autorskej idei v ktorej aj sprvu nepatrná maličkosť nesie neskôr mimoriadnu dôležitosť. Gurmánsky casting, ušľachtilý soundtrack, ukážková práca i prechody medzi papierovými a (i)racionálnymi sekvenciami. Muchy to má (nekompaktnosť, škrobenosť), ale tie som asi po polhodine masakrálne zabil a už si len naplno užíval ten krásne podlý, mnohovrstevnatý performance. Po druhej projekcií nadšenie klesá, vkráda sa nevyváženosť čo do dávkovania rôznorodých nálad a vykonštruovaných situácií ktorá mi pri prvom sedení akosi nevadila. I keď to stále považujem za funkčný model režírovania, postrádam onu ladnosť Brúgg a z hľadiska kombinovania jednotlivých dejstiev trochu viac prezieravosti. (15.11.2012)

Jednoho (tady spíš každého jednoho) při námětu i při sledování Sedmi psychopatů napadne jméno Quentina Tarantina, ovšem ten se za prvé nikomu nevysmívá a za druhé jeho dialogy i postupně budované scény jsou navzdory povrchní podobnosti vystavěné jinak než McDonaghovy. McDonagh je i přes neotesanost svých postav evropský intelektuál, který viděl spousty filmů (to Tarantino taky), přečetl kvanta divadelních her, přelouskal moře knih a očividně prošel klasickým vzděláním, což dává jeho postavám v Sedmi psychopatech punc jakési paradoxnosti. Jsou to drsní gangsteři, nelítostní zabijáci, protřelí podvodníčci, ale zároveň v jejich vyjadřování poznáváte vzorce uvažování humanitních vysokoškolských studentů při zuřivých debatách nad pivem či panákem v ranních hodinách. A na jisté paradoxnosti, pohybu na hranici čistého experimentu a sofistikované pocty, chytrého a banálního Sedm psychopatů staví (soudě dle nelichotivých místních hodnocení) mnohem více než relativně čitelný McDonaghuv snímek V Bruggách. PS: McDonagh není žádný laciný napodobitel Tarantina, ale jeden z nejrespektovanějších současných dramatiků... to jen tak pod čarou pro některé místní ignoranty. ;) Více na Poznámkách. (23.08.2015)

Příběhem o scénáristovi, který píše o psychouších, si McDonagh vyrobil neprůstřelné alibi na všechny absurdity a na první pohled jasné hovadiny, co s ničím nesouvisí a souviset nikdy nebudou. Záleží tak jen na úhlu pohledu; buď je Martin prachobyčejný alibista, který má rád zadní vrátka dokořán anebo naopak frajer, kterej se divákovi nebojí naservírovat úplně jinou hru, než jakou by jeden čekal. Můj úhel pohledu je doufám jasný... (12.03.2013)

Nesmírně barvitý film, zejména co se scénáře týče. McDonagh vzdává hold samotné fabulaci filmových příběhů, snaží se být trochu podvratný, trochu si utahovat ze stereotypů gangsterek a následně i sám ze sebe. Přidejte k tomu šílené postavy, absurdní situace, mimoňské dialogy a máte z toho dort, který by nedali dohromady ani pejsek a kočička. Film tedy není příliš koherentní, snaží se dokázat příliš a to mu v určitých místech přerůstá přes hlavu. Ovšem i tak by to byla velice zajímavá a kvalitní podíváná! Jen bohužel díky tomu všemu bláznovství se trochu vytrácí napětí, osudy postav se nedají dokonale prožívat a celkovou gradaci zachraňuje až Walkenův příběh o vietnamském psychopatu... 7/10 (17.01.2013)

Filmů, které začínají číslovkou sedm je mnoho, ale teprve až tento je opravdu švihnutý :) Colin Farrell is back! Když už měl někdo provést resuscitaci této irské ikoně, tak to samozřejmě nemohl být nikdo jiný než Martin McDonagh. Že tohle jméno málokomu něco řekne? V Bruggách byl jedinečný cestopisný snímek, ve kterém si Martin nedělal z ničeho moc hlavu a chytrými dialogy, absurdními situacemi rozhodně šetřil asi tolik jako sociál sedící u automatu s mincemi. Nicméně, od Brugg již uplynul nějaký ten pátek a jen z dávné slávy, přestože i kdyby natočil jen tenhle jeden film byl by pro mě legendou, se žít nedá. A tak se stalo přesně to co nikdo nečekal, Farrell se spojil s ještě větším psychopatem Rockwellem na pomoc jim přišel již od pohledu vyšinutý Walken, který mimochodem vrací lidem psy, které nejdříve Rockwell ukrade. Jestli vám tohle nedává moc smysl? Nevadí. Protože tohle je jen začátek. Vše se točí kolem bývalého člena Vietkongu, který sedí na posteli v jednom bordelu. Ve stejný okamžik někde pobíhají dva vrahové, kteří zabíjejí vrahy lidí. K tomu se nám ještě představí Woody jako milovník psů. V tomhle by měl guláš i absolvent Karlovy Univerzity. Netřeba nic prozrazovat, stačí jen vzít břitvu, obejmout své milé a nechat se unášet skvělým filmovým zážitkem. 80% (28.01.2013)