Cesta do hlubin študákovy duše

Příjemně patetické a oproti Škole, základ života tu prakticky nenajdeme žádného smrdutého kojota. Mazánek je tu jen snaživý ale nezákeřný šprt a v učitelském sboru nikdo nechce studenty vyhazovat.  Komedie na niž naši prarodiče chodili do kina, rodiče vyrostli  a nám se líbila... Přežije však v srdcích i dnešní nastupující "metagenerace"? .... (09.11.2022)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

"Kozinova věta zní: Lomikare, Lomikare, zvu tě na boží súd ... hin se hukáže." Studenti zkrátka byli, jsou a budou hrozná verbež, takže zakopnout ve škole o srandu není vůbec žádné umění. Každý tak má vzpomínky na nějakou tu lotrovinu a proto septimánům rozumí. Mne tedy pobavil přísný učitelský sbor, Kulíkova francouzština, šejk Peterka, prchající Mazánek i nevědomě zkoušený profesor Matulka, ale párkrát jsem přitom zakopnul o nějakou tu přestávku v zábavě, což mi může dosvědčit i Žlutý ďábel po dvaceti letech. (24.10.2016)

Nu co na to říci? Je to opravdu krásná komedie z české předválečné doby. Vytknout se tomuto dá snad pouze to, že mnohé humorné okamžiky jsou dobové a dnes už některým lidem nemusí nic říkat. Ale to samozřejmě neplatí o všech a film je stále kvalitní :) Také se může pyšnit nevídanými hereckými výkony hlavních protagonistů (hlavně pana Marvana, i když u něj něco takového není nevídané :o)). Asi nemá smysl nějak dlouze psát. Tohle viděl snad každý a každý si také určitě udělal svůj vlastní názor....8/10 (07.02.2007)

Nadčasový film. Vybrúsený diamant českej predvojnovej komédie. Dokonalé dielo plné parádnych hlášok a nezabudnuteľných gagov. Klasika všetkých klasických veselohier. Nestárnuci humor. Svieži a vtipný snímok. Tieto a mnohé ďalšie superlatívy som si tu prečital v komentároch viacerých uživateľov. Nehnevajte sa, ale ja som tam nič také neobjavil. Práveže sa mi to zdalo poriadne prestarnuté. Archaický humor miestami pôsobí mierne trapne. Nepáči sa mi ani ten naškrobený, starosvetský, hereckých prejav. Celkovo nemám moc pozitívny vzťah ku čiernobielej, prvorepublikovej, československej, filmovej tvorbe. „Cesta do hlubin študákovi duše“ mala premiéru 31.10.1939 a verím tomu, že vtedy to bol trhák. Ale to, že dnes na csfd patrí medzi najlepšie hodnotené tituly ma trocha prekvapuje. ** (04.03.2012)