Je to jen vítr

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

Výjimečný film. Nenazýval bych jeho realismus lyrickým, protože hlavní účinek kamery, která se pevně drží členů jedné cikánské rodiny, je zesílená identifikace s protagonisty - což vzhledem k tématu může na některé lidi působit, třeba i podvědomě, zneklidňujícím dojmem. Napětí je zde budováno mistrně, takřka celý třetí akt podbarvuje téměř neslyšitelný ambientní ruch - takový tlumený hukot, který možná nepostřehnete a budete ho vnímat jen tak mimochodem, ale svoji funkci plní dokonale. Navíc, jakmile tahle zvuková stopa ztichne, ten naprostý klid najednou působí až děsivě a vy víte, že konečně půjde do tuhého. Fliegauf vás ale stejně ještě nechá chvíli vycukat. Bylo by možné vést debatu o tom, do jaké pozice vlastně film staví svého diváka. Na jednu stranu, jak už jsem napsal výše, jsme v těsném spojení s hrdiny-Romy, na stranu druhou se tu v podstatě vůbec neobjevují postavy rasistů - pouze v náznacích, kdy cikánského chlapce zřejmě sleduje černé auto se zatmavenými skly. Takže když my - diváci sedíme ve ztmaveném kinosále a sledujeme film a postavy v něm, které si našeho pohledu nejsou vědomy, nejsme v tu chvíli právě přirovnáváni k neviděným osobám v autě? Tohle pnutí mezi identifikací s cikány/oběťmi a implicitním obviněním diváků ze všeobecně rozšířené xenofobie mi přijde jako nejzajímavější aspekt filmu, který skutečně patří mezi to nejlepší, co se u nás zatím letos objevilo v kinech/na festivalech. (27.07.2012)

Už v Lůnu jsem si všiml, že Fliegauf umí navodit atmosféru, jenže až tady ji k něčemu použil. Pocit ohrožení vytváří stejně tak kamera a střih, jako práce se zvukovou složkou. Napětí se stupňuje, a přitom to stále vypadá jako běžný den běžných lidí. Ale divákovi je jasné, že tohle nemůže skončit dobře. Rozhodně film, který stojí za pozornost. (10.02.2016)

Fliegauf našel správný klíč k pohledu na citlivou problematiku a tím nabídnout nezkreslený pohled na romskou komunitu v ohrožení. Film jsem bohužel neviděl v kině, tudíž na mě možná nepůsobil s takovou uhrančivostí a podpovrchovým napětím. Jeho nekompromisně nevzrušivé vyprávění si i tak zaslouží úctu, jelikož vytváří velmi otevřený efekt přístupu k postavám, jejich vztahu k hrozbě a k samotnému útoku. Maďaři opět dokazují, že jejich kinematografie ani po nedávných problémech nehyne na úbytě a jsem velmi zvědav jak si v sousedství tohoto díla povede Petr Václav s filmem Cesta ven, který rovněž cílí na každodenní život romské rodiny. (17.02.2013)

Videl som zopár road movies a pri Je to iba vietor som mal pocit, že sa pozerám na nový nepomenovaný príbuzný subžáner, walking movies. Väčšinu stopáže totiž kamera kráča spoločne s hrdinami snímky z bodu A do bodu B a C, kde sa občas prihodí niečo zaujímavé pre dej, inokedy vôbec nič. Takže Fliegauf neprestriháva medzi udalosťami, on sa k nim presúva. Rozhýbaná subjektivizovaná kamera mi bohužiaľ pripadala dosť rušivá a klišé, že sa tak v kinematografii dosahuje autentickosti u mňa neobstojí, pretože pri pohybe v mojom živote ma pozeranie okolo seba nevyrušuje. Každopádne natočenie filmu na túto tému bolo v Maďarsku vzhľadom na spomenuté udalosti spoločenskou povinnosťou a záverečná post udalostná sekvencia ostane divákovi v pamäti veľmi dlho. To všetky medzinárodne zaujímavé maďarské filmy točí iba Fliegauf? To sa mi nechce veriť, je to iba taká stávka na istotu pre distribučné spoločnosti. (28.01.2014)