Ona

„Je důležité mít priority.“ – „Já se neumím rozhodnout ani mezi videohrami a pornem.“ – „Smála bych se, kdyby to nebyla pravda.“ Her. Kdyby si člověk odhrnul tu sci-fi vrstvu, vyšla by mu z filmu v podstatě (více než zdařilá) romantická tragikomedie, která se postupně mění na čím dál větší „romanťárnu“ (někdy úsměvnější, jindy, a o to drtivěji, depresivnější). Ale zjednodušit takhle tento film by byla ohromná škoda. Protože co se týče sci-fi stránky a vůbec té myšlenky, napadají mě jen samé superlativy. Jistě, divák musí chtít přistoupit na hru autorů (v tomto případě totiž ta poučka o fikčním světě, jehož pravidla člověk musí přijmout bez ohledu na odlišnosti s tím naším, platí velmi silně). Pokud ano a smíří se s tím, že je OS schopný se dál (nezadržitelně a po všech stránkách) vyvíjet bez dalších zásahů svých tvůrců, vstoupí do naprosto kouzelného a fascinujícího světa, který chvílemi skoro překračuje hranice jeho chápání (a neustále si pak klade otázku, jestli je možné, aby v budoucnosti něco takového existovalo/fungovalo). Stejně tak se (divák) v průběhu procházení si klasických vztahových fází (ovšem s Operačním Systémem) sám sebe ptá, zda, a co vlastně je skutečné (resp. by mohlo být). Výborné videohry a další vychytávky jsou už „jen tak pro radost“ (mimochodem nesporně nápaditou). A všechno je to krásně absurdní zároveň. Já si každopádně (i díky výborným společníkům v podobě Joaquina a Scarlett, resp. jejího hlasu) film užíval po celou jeho dobu a na střídačku se smál, byl dojatý, smutný, ohromený, zakřiknutý, překvapený, zaskočený, nadšený, zamyšlený (+ prožil spoustu jiných stavů, u kterých bych použil koncovku „-ný“). Trochu mi nesedlo pouze pár momentů: „dobrá zpráva ohledne dopisů“, „umělá holčička“ a „sex v zastoupení“ (ten byl však natolik střelený a odzbrojující, že jsem za něj snad i rád). V momentě sledování mě pak ještě poněkud vykolejil závěr, přišel mi po tom všem takový hrozně banální (ala opravdu se tohle celé dělo kvůli „tomuhle“?!), avšak postupně se mi rozležel v hlavě, začal jsem se na něj dívat z jiného úhlu pohledu a ve výsledku musím uznat, že má něco do sebe (a to čím dál víc, jak tak o něm přemýšlím). Nebude to zrovna čistých 5*, ale Her má v sobě věci, které na mě zapůsobily nanejvýš osobně (vlastně i včetně toho konce), a proto u plného počtu zůstanu. „…A dokud jsem tady, tak si chci dovolit být šťastná.“ (04.05.2014)

Moje oskarová naháňka před samotným ceremoniálem oficiálně začala právě tímto filmem. Her mě lákal svým nápadem a hlavně samotným hercem. Joaquin Phoenix je neuvěřitelnej herec. Co naplat, že si bere dost zvláštní a mnohdy těžko pochopitelné postavy. Pokaždé je dokáže ztvárnit naprosto precizně. Tak, že Vy vlastně nevíte, co si o tom hercovi, jako o člověku, máte myslet, protože každý film na něj máte naprosto rozdílné názory. Jednou Vás strašně štve, podruhé jeho jednání nechápete a po třetí pro něj máte velké pochopení. I když, to je vcelku problém, protože se podle mě Joaquin snaží hrát tak, aby pro něj neměl nikdo pochopení. Ty jeho postavy jsou tak specifické, že je těžké se v nich nějakým způsobem najít. Her představuje dost zvláštní náhled na svět, který by mohl nastat, pakliže by nás doslova pohltili počítačové systémy. Ne ve zlém jako třeba v utopii Já, robot. Spíše co se týče psychologie. Joaquin to zahrál naprosto fantasticky, ale samotný film Spike Jonze natočil jako vždy, po svém. Těžko jsem v tom filmu hledal pochopení, ale úžas mám prakticky až do teď. (05.02.2014)

Vrcholí Oscarová sezóna a mě mezi všemi těmi filmy o somálských pirátech a amerických otrokářích zaujal snad nejvíce tento melancholický, osobitý příspěvek Spika Jonze, který překrásným způsobem kombinuje hi-tech budoucnost s retro kostýmy a vizuální stránkou připomínající atmosféru fotografií ze 70. let. To vše podpořeno nesmírně citlivým hereckým výkonem Joaquina Phoenixe, který je (paradoxně) nejpůsobivější, když mu činí společnost pouze hlas virtuální Samanthy. Ano, i já bych poslední půlhodinu významně proškrtala, nicméně ani to nic nemění na tom, že chci Her časem určitě vidět znovu. (02.03.2014)

How do you share your life with someone? Láska k operačnímu systému je možná bezpečnější, ale je stejně zraňující jako ta ke skutečné osobě z masa a kostí. Povědomé situace, povědomé dialogy, jen vedeny mezi tou nejnepravděpodobnější dvojicí jakou si lze představit. Her rozhodně není zromantizovaná představa o světě zítřka, ani tak naivní a ufňukaná podívaná, jak by se mohlo na první pohled zdát. Na ten druhý si totiž člověk uvědomí, že po vztahu s ať už stejným nebo opačným pohlavím zbude hromada vzpomínek, ale co zůstane po aférce s operačním systémem? Spike Jonze si natočil svůj vlastní Věčný svit a vyrazil mi s Her dech. (09.01.2014)

,,Škrť mě tou kočkou!" ,,Škrtím tě jejím ocasem!",,Uáájííí!!!" V žánrech chybí erotický. Zpočátku jsem měl dojem, jako by šlo o epizodu ze Sexu ve městě. Konverzační drama často o ničem, ale tak zvláštní a zábavné, že diváka vtáhne a nepustí. Samozřejmě postupně začne přituhovat a legraci nahradí vážné ladění. Jak se blíží konec, atmosféra chladne, přichází mrazení a ...jo, všechno to skončí blbě. Vlastně dobře. Skončí to tak, jak asi mnozí začnou tušit. Ale byla jiná možnost? ,,Jsem s tebou a nejsem s tebou." Tomu říkám vyhlídky do budoucnosti, ale zda nadějné, to si nejsem jistý. (21.07.2014)