Prstýnek

Nikdy jsem nechápal, proč se tohle připitomělé cosi stalo jedním z nejúspěšnějších filmů po válce...lidé se asi potřebovali bavit a bylo jim jedno u čeho (tento názor jsem slyšel říkat i o současnosti.) Každopádně film přispěl k popularitě Zdněnka Dítě a Jany Dítětové (žádní příbuzní - viz Polibek ze stadionu.) (20.04.2003)

Jedním z řady levicových spisovatelů, které domácí filmové výrobny nepřímo podporovaly zadáváním lektorských úkolů a objednávkou většinou nikdy nerealizovaných námětů byl také Ivan Olbracht. Když se pak pánové z Nationalfilmu nakonec rozhodli zahrnout do nepříliš početné produkce roku 1944 jeho humoresku Táta z cyklu Devět veselých povídek z Rakouska i republiky (později přepracováno a přejmenováno na Bejvávalo), museli nežádoucího Olbrachta zapřít a skrývat jej pod falešným (občanským) jménem. Realizace se ujal zkušený Martin Frič, který si pro letní exteriérové scény zvolil působivé lokace v okolí veltruského zámku. Olbracht zasadil svůj romantický příběh do druhé poloviny devatenáctého století – s jemným ironickým nadhledem je tu proti sobě postavena půvabná kněžna a samorostlý pytlák a poté jejich nezdární potomci, kteří netuší svůj příbuzenský vztah. Jak Otomar Korbelář, tak Vlasta Fabianová intonují své růžolící postavy s poněkud hlubší charakterovou strukturou, tak, aby v nich nepřevládal zbytečný romantizující kýč, ale spíše pobavený výraz nad sebou samými. Výborně se ve svých rolích etablovali Zdeněk Dítě i Jana Dítětová, nádhernou karikaturu senilního knížete tu sehrál František Smolík, jehož povzdechy nad léčivými čajíčky zůstanou již trvale pověstné. Prstýnek má pak nemalý význam coby poslední film, uvedený do českých kin ještě před pádem protektorátního jha. Zároveň zůstává jedním z nejmilejších odkazů zářivé barrandovské éry a současnému divákovi nabízí šanci zúčastnit se té neopakovatelné atmosféry horkého letního dne, který patřil jen kněžně a pytlákovi. Sedni si sem. Ke mě. Blíž. Ty se mě bojíš? (03.10.2008)

Příběh milostného vzplanutí jinocha - venkovského pytláka a mladé kněžny, od níž se po sňatku se zestárlým šlechticem očekává potomek. Z onoho románku skutečně vzejde kýžený pokračovatel rodu a podaří se utajit, že jde o levobočka. Po letech mladý kníže navštíví panství a zakouká se do pytlákovy dcery. Samozřejmě netuší, že je to jeho sestra... (02.04.2012)

Film, na který se nezapomíná a a člověk se u něho pobaví příjemným humorem, který se točí kolem zplození knížecího potomka a posléze jeho vztahem s nevlastní sestrou... Nádherný výkon tu předvádí především František Smolík s nezapomenutelnými hláškami ("a to jsou děti někdy ještě nevděčné"), ale i farář Jaroslav Marvan ("Sodoma Gomora") či ústřední postava v dvojroli vystupující Otomar Korbelář. Snad právě jeho narážky tento dnes už zcela nevinně vyhlížející film vedl v padesátých letech k tomu, že byl nepřístupný. Samozřejmě pět hvězdiček. (02.02.2016)

No, v případě mých prvotních pocitů z Prstýnku, které se se mnou táhly až do konce filmu, je nutné osvěžit si znovu a pro dobro celé mé obrovitánské lásky k filmům od Martina Friče fakt, že tohle romantické melodrama opravdu není pro každého. Je to pomalejší, samozřejmě romantičtější a celkově utahanější. Samozřejmě, profi režie Martina Friče to táhne vcelku vzhůru, ale můj celkový pocit lehounkého zklamání se jednoduše nevytratil. Nechci však říct, že je to špatné, ba naopak, je to dobré, ale pomalejší a rozhodně ne pro každého, hlavně pokud očekáváte další crazy komedii, které šly vždy Fričovi nejlépe. 3/5 (23.01.2023)