Prstýnek

Při sledování tohoto filmu by člověk snadno nabyl přesvědčení, že nějakým způsobem řeší něco tak závažného jako nevěra či snad dokonce incest a je tak svým způsobem odvážným zástupcem své doby. To by ovšem byla mýlka. Kdykoliv totiž mělo by dojít k nějaké reflexi těchto věcí, kdykoliv hrozilo, že dojde k něčemu, co může postavy či diváka zhnusit, zdrtit či zklamat, vše se zahrálo násilně do autu. V tomto ohledu se drží Prstýnek tradice filmu protektorátního i prvorepublikového. SPOILERY. Z toho důvodu se nevlastní sourozenci nikdy nedozví o pravém původu bratra, z téhož důvodu se Sochorova žena nikdy nedozví o manželově nevěře, z téhož důvodu se najednou sestře její bratr nelíbí, z téhož důvodu je manžel kněžny směšný. KONEC SPOILERŮ. U vědomí postupů postupů filmu těchto dob mě nic z toho nepřekvapuje, ale nic z toho ani netěší. Vlastně je mi z toho spíše nedobře. Slabé **. (23.02.2009)

Film Prstýnek mě pobavil především tím, že se sice jedná o romantický film, ale přitom i o dobrou komedii. Navíc snímek celkem přesně vystihuje dobové vztahy mezi poddanými a panstvem. Výborné herecké obsazení a záživný film u kterého jsem se nenudil. Nicméně i přesto všechno je vcelku překvapivé, že zrovna tento snímek byl tak úspěšný, byť po válce se lidé potřebovali bavit. (05.01.2021)

Aj keď Frič nakrútil Pytlákovou schovanku ako kritiku gýča, nevyhol sa nakrúteniu Prstýnka, ktorý má ku gýču nebezpečne blízko. Málo zaslúžená obľuba tohto filmu spočíva v jeho ľahkej stráviteľnosti a dobrom pocite po odchode z kina, čo v časoch Protektorátu nebolo tak málo. Ako som napísal inde, Limonádového Joea časť divákov považuje za mierne prehnaný western. Podobná časť divákov môže považovať Prstýnek za romantický film. (08.08.2021)

Martin Frič jde s dobou a natočil film s neohrabanou, erotickou scénou a to již v r.1944. Nahé ženské pozadí, a ne ledasjaké, se na setinu vteřiny mihne v rybníku. Jímává historka jednoho šlechtického rodu z počátku 19.st. Krásná, mladá kněžna marně čeká, kdy se zadaří otěhotnět. Bodejť by jo. Vzala si sice urozeného, s modrou krví, ale starého unaveného knížete. Ženy však vědí své, kde nepomohou kouzla ani zaříkávání, či různé lektvary, pomůže rozum. Šlechtična svede místního pytláka, Sochra, chudého, ale o to více potentního. Z jejich krátké vášně se narodil krásný chlapeček. Avšak když šlechtična dosáhla svého cíle, Sochra jemně odkopne. Mouřenín splnil úkol a tak může jít, Šlechtický dvůr zvedl kotvy odtáhl do jiného sídla. Po 20 letech, se šlechtična vrací na "místo činu" a co čert nechtěl, její syn se zamiluje do pytlákovy nejstarší dcery a hodlá jí připravit o věneček. Tomu ovšem naposlední chvíli, jen tak tak, udělá přítrž starý, dobrý pytlák Sochr, však ví proč! Nechod s pány na led, pán uklouzne a sedlák si zlomí nohu. 70% (09.12.2013)

Zdánlivě konvenční příběh o tajích modré krve - mimochodem, jak prokázala před časem Helena Sobková na příkladu Boženy Němcové, dítěte, které ve svém pohnutém životě mělo méně štěstí než filmová postava ztvárněná Zdeňkem Dítětem - zachovává ve fričovském přepisu plně sociální notu původní předlohy předního českého socialistického spisovatele v navazující podobě nadprůměrného scénáře Josefů Neuberga a Hlaváče a dále ji rozvíjí do typicky českého úsměvného nadhledu, v němž sice vysoké zůstává vysokým a nízké nízkým, ale ne tak, aby nebylo s to moudrým nadhledem vnímat spojující skutečnosti a souvislosti. Typicky prvorepublikový film třicátých let současně prolamuje tento rámec a jasně ukazuje k filmové produkci rodící se Třetí republiky Československé. V hereckém obsazení je tento přeryv symbolizován duetem dvou nedoceňovaných jmenovců - Zdeňka Dítěte a Jany Dítětové. Zcela atypickou a skvěle zvládnutou úlohu tu hraje Jaroslav Marvan a zřejmě jeden z vrcholů jejich filmografie znamenal PRSTÝNEK i pro Otomara Korbeláře, "supermana" českého filmu v pozitivním slova smyslu a jinou dobovou variantu mužství k typu, který symbolizoval např. Oldřich Nový, a Vlastu Fabiánovou (její pojetí role kněžny evidentně inspirovalo o dvacet let později jinou nedoceňovanou herečku a rovněž Vlastu Fialovou v klasické televizní inscenaci Jiráskovy LUCERNY). Úsměvná poloha, vlastenecky optimistické češství prýštící ze snad každého záběru, touha, aby se konečně stal skutečností konec nacistické poroby, touha po znovuzískávané svobodě, to všechno poznamenalo tento skvělý film a spoludotvořilo jeho jedinečný ráz. Závěrečná scéna oboustranného smíchu v Korbelářově a Dítětově podání jakoby předznamenávala šeříky a jarním májovým sluncem rozzářenou Prahu rozevírající svou náruč prezidentu Benešovi a naději v obnovení a další rozvíjení sociálního rozměru demokracie První republiky. V PRSTÝNKU tak prolnutím těchto a řady dalších, zde nezmíněných souvislostí a průsečíků, ztajených v tomto snu o lidské rovnosti, dosáhl jednoho z vrcholů své mimořádné tvorby daší velikán naší národní kinematografie hraného filmu Martin Mac Frič, podobek staré české měšťanské revoluční rodiny, jež stojí u počátků moderní české společnosti. PRSTÝNEK byl, je a zůstává nedoceňovaným šperkem českého filmu. Šperkem, který s uplývajícími lety nejenže svou hodnotu neztrácí, ale naopak obnovuje a zesiluje. (24.03.2008)