Režie:
Wes AndersonScénář:
Wes AndersonKamera:
Robert D. YeomanHudba:
Alexandre DesplatHrají:
Ralph Fiennes, F. Murray Abraham, Mathieu Amalric, Adrien Brody, Willem Dafoe, Jeff Goldblum, Harvey Keitel, Jude Law, Bill Murray, Edward Norton (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Pan Gustave (Ralph Fiennes) je legendou mezi hotelovými zaměstnanci. V bezčasí mezi dvěma světovými válkami, v bohem zapomenuté zemi, kde toho nepříliš funguje, je luxusní Grandhotel Budapešť oázou spolehlivosti, již zosobňuje právě tento šéf hotelového personálu. Přání svých hostů plní pan Gustave, ještě než jsou vyřčena, a většinu z nich navíc zcela nezištně miluje, a to i ve fyzickém slova smyslu. Když mu jedna taková vděčná zákaznice odkáže mimořádně vzácný obraz a vzápětí navěky zavře oči (ne zcela dobrovolně), nejenže náhle závratně zbohatne, ale navíc se stane trnem v oku naštvaných pozůstalých, terčem nájemného vraha a hračkou v rukou místní policie. Ve všech těchto nevděčných rolích mu pomáhá obstát jeho osobní šarm a mladý pikolík Zero Moustafa (Tony Revolori), z něhož chce vychovat svého nástupce. (CinemArt)
(více)Videa (15)
Recenze (1 438)
Ja tie Andersonove filmy tak strašne nenávidím. Ale je to jedine kvôli tomu, že sú výborné a chyba, že si k nim neviem nájsť cestu je vo mne (až sa výnimku s Monnrise Kingdom, ktorý sa mi veľmi páčil). Grandhotel som si pustil len kvôli nomináciám na oscara a bol som nakoniec celkom milo prekvapený ako ma bavil/neštval . Všetko je hravé, čarovné, nádherné,úžasne nadesignované, nacastované, originálne a hlavne prístupnejšie takže nebolí z toho hlava a nemám chuť rozbíjať telku/trhať plátno ako pri jeho jeho predchádzajúcich filmoch. Ale to nič nemení na tom, že ďalšiu Andersonovku dobrovolne asi neuvidím. 8/10 ()
Wes Anderson je režisér, který má svůj svět. Jeho svět jsem už párkrát shlédl a nikdy mi nesedl tolik, jako v tomto filmu. Zřejmě za to může atmosféra druhé světové války, ale spíš bych se přiklonil k absurditě jako takové, s jakou si režisér v rámci této války pohrává. Je to trošičku podobné jako Hanební parchanti od Tarantina, jen v daleko osobitějším a pozitivnějším stylu samotného režiséra, na což zřejmě asi nikdy nezapomenu. A musím se přiznat, že po shlédnutí tohoto filmu budu mít okamžitě důvod se podívat na všecky jeho ostatní filmy, co jsem viděl...ale i ty, co jsem zatím ještě neviděl. Až tak mě Grandhotel Budapešť ovlivnil. ()
Řekl bych, že Anderson se tu zatím nejvýrazněji vydává cestou vícevrstevnaté historické reflexe, a to jak dějin umění (filmu, literatury...), tak reálných světových dějin. Lépe řečeno, ústředním tématem Grandhotelu Budapešť je poměrně neotřelá úvaha nad vztahem skutečnosti a fikce, která se tu soustřeďuje do celkem čtyř vypravěčských linií. Nejde ale o žádné Inception nebo Atlas mraků, kde by jednotlivé linie měly zhruba stejné množství prostoru, nebo se mezi nimi alespoň pravidelně přeskakovalo. Ty vnější (meta)fikční rámce, které ohraničují dobrodružný příběh Zera a Gustava H. jako matrjoška, slouží spíše jako podnět k přemýšlení ex post. Jedna věc je, že tu máme co dočinění s fikcí jakožto přiznaným konstruktem, což Andersonovu hračičkářství, které v sobě eklekticky mísí vlivy animovaného filmu, počítačových her, grotesky a bůhvíčehoještě, konečně dává rozumné opodstatnění. Zatímco tedy v minulosti byla Andersonova nezaměnitelná "weird" poetika obhajovaná především jako režisérovo unikátní (a konzistentně rozvíjené) autorské vyjádření, v novém filmu k sobě nachází pevnější oporu. Přijdou mi proto nemístné všechny výtky vůči vyprázdněnosti a manýrismu, když právě onu excesivní stylizaci tady opodstatňuje noření se do hlubin několika fikčních rovin, ve kterých se přiznaně deformují malé i velké dějiny. Do určité míry je proto Grandhotel Budapešť příbuzný s Hanebnými Pancharty, protože stejně jako Tarantinův film vypráví alternativní verzi událostí okolo druhé světové války, kterou současně spojuje s historií kinematografie. Anderson v tomto druhém ohledu sice není tak komplexní, ale v propadání se do hlubin fikce například zohledňuje dobové konvence, tzn. že v té nejzásadnější linii vyprávění odehrávající se ve 30. letech se nám obraz zcvrkává do akademického formátu a nabízí už zmiňované narativní a stylistické vzorce příznačné pro onu dobu (Hitchcock, Lubitsch...). Vzhledem ke vzpomínané čtyřrovinové skladbě filmu přitom nejde jen o další hru na přepisování dějin nebo neoriginální práci s nespolehlivým vyprávěním, ale o vtipnou a důmyslnou rozpravu nad úlohou fikčního díla v celé jeho šíři. Narážím totiž hlavně na ten nejméně nápadný, úplně vnější rámec s holčičkou a sochou, v němž se klíčové (doslova!) atributy ústředního příběhu (které si spojujeme s pohnutými osudy postav) najednou stávají zmnoženým, vyprázdněným fetišem spojovaným se jménem autora, kterého po smrti uctívají jeho čtenáři. Takže se tu postupuje od samotné fikce, přes její vyprávění, tvorbu až po její recepci. Nejen proto se domnívám, že jde zatím o Andersonovo vrcholné dílo, které navíc neuvěřitelně puntičkářsky pracuje s filmovými formálními prostředky (střih, kamera, mizanscéna, motivace...), jimiž suverénně vytváří humor a iluzi zabydleného fikčního světa, do něhož je radost se vracet. Vynikající film, který dle mého názoru potvrzuje status Wese Andersona jakožto auteura s nejvýraznějším rukopisem (když počítám anglo-americkou sféru), který časem bude stejně vzývaný, analyzovaný a velebený jako dnes Kubrick nebo Scorsese. () (méně) (více)
Ale jo. Nejsem nadšen, ale pořád to se mnou Wes umí. Jeho Život pod vodou je jeden z mých nejoblíbenějších filmů, Budapešť co do podvratnosti a kašlání na "normálnost" stojí hned za ním, ale vlastně už je to moc trademarkové, aby si to zachovalo tu pravou sílu, čímž to trochu ztrácí význam. A především mi chyběly stejně silné emoce, které si s Wesem prostě spojuju. Jeho minulé filmy jsou hravé, aby zakryly kruté jádro - mám pocit, že tady už jde jenom o hraní pro hraní. ()
Já snad ani nic lepšího nečekala, tohle je prostě brilantní filmové řemeslo - a přestože to není typ filmu, který bych vyhledávala, okouzlil mě - postavami, scénářem, zápletkou, barvičkami a hlavně kamerou. Btw. Ralph Fiennes exceluje a jeho role Gustava se nyní (pro mě) stává nejgalantnější filmovou postavou všech dob. ()
Galerie (148)
Zajímavosti (41)
- Keď Agatha (Saoirse Ronan) a Zero (Tony Revolori) ležia spolu v posteli, ramienko jej nočnej košele je striedavo na pleci alebo spustené. (DJW)
- Gustavovo (Ralph Fiennes) vězeňské číslo je 112, tedy číslo pro tísňová volání ve všech státech Evropské unie. (Pria)
- Pôvodne sa mal príbeh odohrávať v súčasnosti. Neskôr sa ale Wes Anderson pri čítaní tvorby rakúskeho antimilitaristického prozaika Stefana Zweiga rozhodol, že ho zasadí do temného obdobia Európy medzi dvoma svetovými vojnami. (Eoin)
Reklama