Flirt se slečnou Stříbrnou

Přestože mé bodové hodnocení vyznívá veskrze kladně, převládá ve mně pocit zklamání. Kdo totiž četl knihu, rozpozná četné rozdíly oproti předloze (nepočítám samozřejmě nutné zjednodušení při převodu na plátno). O některých z nich se nyní krátce zmíním v tomto mém krapet delším komentáři. ~ Filmová adaptace Škvoreckého románu Lvíče bohužel nevystihuje podstatu původního příběhu a své nedostatky se snaží nahradit vizuální zajímavostí. K plusům filmu patří také věrné zachování dialogů (byť samozřejmě značně redukovaných, které jsou mimochodem v případě Škvoreckého signifikantní svojí autentičností a civilností) nebo také neopomenutí různých detailů z knihy, popis osob a situací. ~ Zmíněným redukcím podlehly z pochopitelných důvodů především scény odehrávající se v redakci nakladatelství, která v románu představuje synekdochu celospolečenské situace na přelomu 50. a 60. let. Film se věnuje primárně melodramatické linii, která plynule přechází do detektivní polohy. Tuto skutečnost podtrhuje odlišný název filmu oproti předloze. ~ Osobně mně nejvíce vadí absence vnitřních monologů Karla Ledna. Filmový Leden (Jan Kačer) pronáší často jen prázdně znějící fráze, z nichž necítíme vnitřní motivaci. V románě je Leden zároveň vypravěčem a ze své funkce často popisuje svá citová hnutí a úvahy, kalkulování a taktizování. O tyto podstatné pasáže a vykreslení protagonistova charakteru je filmový divák ochuzen. Filmové ztvárnění tajemné Lenky Stříbrné (Marie Drahokoupilová) je naopak z mého pohledu v pořádku, Leden coby vypravěč ani v knize nepostihne její myšlenky nebo motivace jejího chování (jelikož její postava je vnímána pouze zvenčí). ~ Dalším problematickým bodem je ignorace a absolutní nevyužití kontrastu coby stylotvorného i významotvorného prostředku (jako je tomu v knize). První kapitola se odehrává na plovárně v horkém letním dni s množstvím polonahých těl a erotickým dusnem ve vzduchu a závěr románu je naopak umístěn do tmavého malého bytu Stříbrné. Film je však zahalen do temnoty a pochmurné atmosféry po celou stopáž. Režiséra Gajera v tomto případě nemůže omlouvat zdlouhavý výběr herců ani rozvleklé přípravy k natáčení, díky čemuž se realizace filmu odložila na podzim. Úvodní sekvence se tedy z plovárny přesunula do podzimní Stromovky na dostihové závodiště. ~ Poslední slabinou filmu je bohužel nevýrazný konec a absence gradace. Závěrečná sekvence absolutně nevyznívá požadovanou závažností tématu knihy i filmu. (11.12.2011)

"Co jste zač?" ptá se redaktor Leden slečny Stříbrné, ženy s neskonale krásným úsměvem Marie Drahokoupilové, která však ve filmu působí spíš jako "sfinga", žena bez citů. Její odpověď na zmiňovanou otázku "Mata Hari" je tak vcelku výstižná. O tom nás přesvědčí zvláště konec filmu, kdy se původně nenáročná komedie o tom, jak jeden don Juan marně dobývá jednu krásnou slečnu, mění v dost dusné drama. Hodně tomu v tom konci pomohla skvělá Fišerova hudba. Mé původně zvažované hodnocení tak navyšuji o jednu hvězdičku navíc. Konec stál totiž opravdu za to, i když v průběhu děje jsem se místy buď nudil (scény z redaktorských porad) nebo jen mírně se pousmíval. Ale jen mírně, o dost méně než při sledování jiného Škvoreckého dílka, seriálu Prima sezóna. Když redaktor Leden říká: "Já už z vás vůbec nejsem já," jako bych trošku (ale opravdu jen trošku) slyšel Danyho Smiřického při jeho roztomile roztržitých milostných pokusech. Ledenova snaha za každou cenu ukázat slečně Stříbrné, že není "grázl", se ale podobá spíše frašce. Od frašky však není v tomto případě daleko k tragédii. Vždyť "život je vždycky tragédie, ale v jednotlivostech má někdy podobu frašky...." (01.08.2018)

"Režimy se mění, ale láska režimu k prostýmu lidu trvá."                                                                                                      Nejednou jsem slyšela názor, že Škvorecký se nedá zfilmovat. Přesto se o to řada reřisérů pokusila (většina pouze jednou) a výsledek nebyl tak špatný. Kde také brát kvalitní předlohy? Nedá se s tím nic dělat - kdo četl knihu, bude jí ve většině případech považovat za lepší. Jsme-li stejně pozorní diváci jako čtenáři, určitě se najde nad čím se kochat a co obdivovat. A po dobrém filmu můžeme oprášit knihovnu a znovu se začíst. (27.10.2015)

Škvoreckého knihu "Lvíče" považuji za jeden z nejlepších autorových textů. Gajerově filmové adaptaci této knihy jsem se dlouhá léta vyhýbal, neb ji předcházela ne zrovna nejlepší pověst. Když konečně zvědavost zvítězila a s filmem jsem již obeznámen, mohu s klidným svědomím prohlásit, že film nedosahuje kvalit své literární předlohy (byť se na scénáři podílel sám Škvorecký). Gajer nebyl žádný extra talentovaný režisér a problém mám i s hereckým obsazením. V hlavních rolích bych si dovedl představit někoho jiného, líbil se mi jen Ilja Prachař a Zdeněk Řehoř (který mi zde mimochodem strašně připomínal Al Pacina). Vadilo mi, že si Kačer za celý film skoro nesundal své tmavé brýle (nevybavuji si jiný film, který by hlavní postava celý odehrála v tmavých brýlích), vadila mi změna názvu (nechápu, proč nemohlo zůstat u názvu "Lvíče", který je v knize dobře vysvětlen), vadilo mi závěrečné nedostatečné vysvětlení minulosti Lenky Stříbrné a motivů jejího chování (kdybych nečetl knihu, z filmu asi nepochopím, jak to přesně všechno bylo), a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat... Film je mi naopak sympatický svým osudem - do kin přišel ve stejný rok, kdy vychází "Lvíče" a kdy končila éra relativní tvůrčí svobody před nastupující normalizací. Druhé vydání Lvíčete již cenzura zabavila, stejně jako tento Gajerův film. V lednu 1969 manželé Škvorečtí opouštějí Československo a emigrují do Kanady. A z "Flirtu se slečnou Stříbrnou" se stává na dlouhá léta trezorový film. Závěrečná poznámka: Lvíče jsem měl možnost vidět rovněž v divadelní úpravě v režii Viktorie Čermákové (premiéra 7. 2. 2009 v Divadle Komedie). Jestliže mě film neuspokojil, o divadelní adaptaci to platí dvojnásob. Utvrzuji se tak v názoru, že Lvíče není text, který by šel převést do jiné umělecké firmy, aniž by nedošlo k brutálnímu okleštění původní předlohy, jejíž hlavní půvab je v její neredukovatelné komplexnosti. (19.06.2011)

Nekonečný a neřešitelný souboj o lepší literární či filmové ztvárnění se nevyhýbá ani tomuto snímku, předsudky a porovnávání (které je podle mě nesmyslné) zde hraje u ostatních hlavní roli. Tvůrcům rozhodně nešlo o nějaké překonání předlohy, "soutěžení" jakéhokoli filmu s knihou, není možné. Václav Gajer zde skvěle změnil zaběhlé tváře několika herců. Kačer dal režisérovi to, co přesně chtěl, o tom není pochyb, stejně tak Landovský či Prachař. Ovšem nabídnout Jiřině Jiráskové polohu upřímně se vyjadřující "frajle" s příznačným jménem (že by se myslelo na dvorního budovatelského režiséra Blumenfelda?) muselo i v něm vyvolat překvapení, jak dobře zvolil. Stejně jako zde hodně zmiňovaný Řehoř, který se tímto staví vedle excelentních opilců typu Štěpánka, Růžka nebo Vinkláře. Nedobytná a vlastně i jako sfinga se tvářící tajemná slečna Stříbrná, je silným kouskem i pro zkušeného pisálka a děvkaře, jenž si ono označení právě od ní vyslechl a nakonec mohl být rád, že zůstalo jen u slov, ženy bývají někdy skutečně nevypočitatelné. Precizní dialogy, efektní zvrat děje, jako vždy výborná Fišerova hudba a stále ještě uvolněná atmosféra šedesátých let. (16.01.2014)