• troufalka
    ****

    "Režimy se mění, ale láska režimu k prostýmu lidu trvá."                                                                                                      Nejednou jsem slyšela názor, že Škvorecký se nedá zfilmovat. Přesto se o to řada reřisérů pokusila (většina pouze jednou) a výsledek nebyl tak špatný. Kde také brát kvalitní předlohy? Nedá se s tím nic dělat - kdo četl knihu, bude jí ve většině případech považovat za lepší. Jsme-li stejně pozorní diváci jako čtenáři, určitě se najde nad čím se kochat a co obdivovat. A po dobrém filmu můžeme oprášit knihovnu a znovu se začíst.(27.10.2015)

  • Tosim
    ****

    Nedetektivní detektivka o jednom špatném činu souvisí s něčím, co se stalo kdysi a má být zapomenuto - a tak se i hraje. Tajemně, zajímavě a přirozeně...(11.8.2002)

  • Historik
    ****

    Ve chvíli, kdy píšu svůj komentář, jsou zde čtyři jiné komentáře (golfista, Tosim, Anglie, Galahad) a já se všemi souhlasím, což je velmi zajímavá situace. Kdybych shrnul tyto čtyři komentáře, popsal bych asi svůj celkový dojem. Ve filmu je vlastně vše podstatné, co je v knize, přesto to není úplně ono. Jako kniha je to skutečně lepší, třeba už jen proto, že ve filmu nemáme možnost ocenit, jaký je Škvorecký skvělý humorista. Pasáže týkající se dění v redakci a literárního dění vůbec jsou zkrátka do filmové řeči nepřevoditelné.(27.5.2009)

  • Vančura
    ***

    Škvoreckého knihu "Lvíče" považuji za jeden z nejlepších autorových textů. Gajerově filmové adaptaci této knihy jsem se dlouhá léta vyhýbal, neb ji předcházela ne zrovna nejlepší pověst. Když konečně zvědavost zvítězila a s filmem jsem již obeznámen, mohu s klidným svědomím prohlásit, že film nedosahuje kvalit své literární předlohy (byť se na scénáři podílel sám Škvorecký). Gajer nebyl žádný extra talentovaný režisér a problém mám i s hereckým obsazením. V hlavních rolích bych si dovedl představit někoho jiného, líbil se mi jen Ilja Prachař a Zdeněk Řehoř (který mi zde mimochodem strašně připomínal Al Pacina). Vadilo mi, že si Kačer za celý film skoro nesundal své tmavé brýle (nevybavuji si jiný film, který by hlavní postava celý odehrála v tmavých brýlích), vadila mi změna názvu (nechápu, proč nemohlo zůstat u názvu "Lvíče", který je v knize dobře vysvětlen), vadilo mi závěrečné nedostatečné vysvětlení minulosti Lenky Stříbrné a motivů jejího chování (kdybych nečetl knihu, z filmu asi nepochopím, jak to přesně všechno bylo), a takto bych mohl ještě dlouho pokračovat... Film je mi naopak sympatický svým osudem - do kin přišel ve stejný rok, kdy vychází "Lvíče" a kdy končila éra relativní tvůrčí svobody před nastupující normalizací. Druhé vydání Lvíčete již cenzura zabavila, stejně jako tento Gajerův film. V lednu 1969 manželé Škvorečtí opouštějí Československo a emigrují do Kanady. A z "Flirtu se slečnou Stříbrnou" se stává na dlouhá léta trezorový film. Závěrečná poznámka: Lvíče jsem měl možnost vidět rovněž v divadelní úpravě v režii Viktorie Čermákové (premiéra 7.2.2009 v Divadle Komedie). Jestliže mě film neuspokojil, o divadelní adaptaci to platí dvojnásob. Utvrzuji se tak v názoru, že Lvíče není text, který by šel převést do jiné umělecké firmy, aniž by nedošlo k brutálnímu okleštění původní předlohy, jejíž hlavní půvab je v její neredukovatelné komplexnosti.(19.6.2011)

  • mchnk
    ****

    Nekonečný a neřešitelný souboj o lepší literární či filmové ztvárnění se naneštěstí nevyhýbá ani tomuto snímku. Předsudky a porovnávání (které je podle mě nesmyslné) zde hraje u ostatních hlavní roli. Tvůrcům rozhodně nešlo o nějaké překonání předlohy, "soutěžení" jakéhokoli filmu s knihou není možné. Václav Gajer mění zaběhlé tváře několika herců. Kačer dal režisérovi to, co přesně chtěl, o tom není pochyb. Stejně tak Landovský či Prachař. Ovšem nabídnout Jiřině Jiráskové polohu upřímně se vyjadřující "frajle" s příznačným jménem (že by se myslelo na dvorního budovatelského režiséra Blumenfelda?) muselo i v něm vyvolat překvapení, jak dobře zvolil. Stejně jako zde hodně zmiňovaný Řehoř, který se tímto staví vedle excelentních opilců typu Štěpánka, Růžka nebo Vinkláře. Nedobytná a vlastně i jako sfinga se tvářící, tajemná slečna Stříbrná, je silným kouskem i pro zkušeného pisálka a děvkaře, jenž si ono označení právě od ní vyslechl a nakonec mohl být rád, že zůstalo jen u slov, ženy bývají někdy skutečně nevypočitatelné. Precizní dialogy, efektní zvrat děje, jako vždy výborná Fišerova hudba stále ještě uvolněná atmosféra šedesátých let.(16.1.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace