Není čas zemřít

Pro bondovky jsou díky nápaditému grafickému provedení a volbě pěveckých interpretů/interpretek příznačné - mimo mnoho jiného, samozřejmě - titulkové sekvence. NO TIME TO DIE se během té své zhusta odkazuje k vybraným předchozím: od DR. NO (tečky, které se obecně vztahují k těm conneryovským) přes V TAJNÉ SLUŽBĚ JEJÍHO VELIČENSTVA (upomínání na předchozí včetně vyobrazení důležitých postav) až třeba k ZLATÉMU OKU (poničené sochy minulosti) či QUANTUM OF SOLACE (písek, ubíhající čas). Zároveň k těmto zní melodramatická píseň, která je nazpívaná ženou: Billie Elish. Pro poslední craigovskou bondovku je taktéž typické, že hutně odkazuje k těm předchozím, zatímco do bondovského universa přináší větší míru melodramatičnosti (a tudíž emocionální i fyzické zranitelnosti protagonisty), než bylo až na jednu lazenbyovku (zranitelnost po emocionální stránce) a dvojici daltonovek (zranitelnost spíše po fyzické stránce) zrovna zvykem.________ Osobně v odkazování a melodramatizování spatřuji největší pozitivum i negativum. Craigovský Bond je jak svůj (ve zmiňovaných šrámech na těle i na duši), tak je i jako všichni předchozí Bondové, přičemž i snímek je koncipován jako procházka různými podobami bondovek za víc než půlstoletí historie franšízy. Začne se velmi dobrou lazenbyovkou, kdy by James rád vedl soukromý život a nebyl 007, s conneryovskými aluzemi. Po titulkové sekvenci se pokračuje velmi dobrou daltonovkou, kdy je agent mimo službu a vše je to dost osobní, navázané na Felixe. Následuje bondovky rozrušující a něco nového opravdu vnášející melodramatická rovina bez akce, s důrazem na to ne/vyváženost osobního a profesního života a vztahování se k "rodině" i rodině u hlavní i vedlejších postav z předchozích částí. Melodramatická část, následující po prvních dvou aktech (lazenbyovských 25 minut, daltonovských 30-35 minut), zabírá se svými třemi a čtvrt hodinami zdaleka nejvíce, a tak je dílo co do tempa dost nevyrovnané. Vše se od druhé hodiny projekce dál završí zcela přiznaně - znovunabytím kódového označení conneryovsko-mooreovskou bondovkou s těmi nejomšelejšími proprietami (izolované sídlo, řečnící záporák s nějakou tělesnou vadou, vypořádání se se záporákovým pomocníkem s další tělesnou vadou, záchrana světa, důraz na hračičky). Nemám ale za to, že soubor čtyř velmi dobrých až výborných děl tvoří jedno skvělé. __________ Kupodivu je to na rozdíl od SPECTRE soudržné, a to jednak díky příčinnému rozvíjení brakových propriet ve vyprávění (například ruský vědec, vševidoucí oko), pozdějšímu zužitkování visících příčin (např. minulost mezi protagonistovou láskou a novým antagonistou, vlas) a jednotnému, bezpříznakovému stylu (pomine-li se to zimmerovské citování různých bondovských kompozic s obzvláštní slabostí pro tu lazenbyovku). Problém je, že alespoň u mě tohle odkazování se a pohrávání si s dějinami značky vede k určité distanci, která narušuje zamýšlený silný prožitek vyvěrající z akcentování melodramatické roviny a nekompromisnímu zacházení s vedlejšími i hlavními postavami. Uvědomování si, že tady se variuje jedna lazenbyovka, tam zase jedna daltonovka, umožňuje ocenit hru s historií značky, ale upozaďuje to prožitek z napojení na postavy, jejich vývoj a situaci, v níž se zrovna nachází. A také: z craigovských bondovek mi tahle přijde nejméně filmařsky pozoruhodná kvůli bezpříznakovosti stylu (ponechám-li stranou jednu falešnou jednozáběrovku a důraz na zvuk a soundscape pro vykreslení prostředí a orientaci v akci). Akce je i díky delším záběrům a preferováním celků až velkých celků, nejedná-li se o kontaktní souboje, přehledná a místy i nápaditá. Nenabízí ale z craigovek nic tak svým způsobem nasnímání fyzicky intenzivního jako "jednička", nepoužívá důmyslně intelektuální montáž a rychlým střihem nedává zakusit intenzitu dění jako "dvojka", není ani zábavná obměňováním bondovské akce jako "trojka" anebo "čtverka". V celkovém uchopení díla ani nenacházím žádný klíč anebo cokoliv pozoruhodného jako ve "trojce" (vztah starého a nového a motiv vyjití ze stínů, vyjádřený i příklonem k estetice noiru) anebo "čtverce" (práce s hloubkou ostrosti odvisle od míry vědomí postav a vůbec akcentování postupů strhávajících na sebe pozornost). Tohle jsou jedny z důvodů, proč mi tahle bondovka přijde z těch craigovských nejslabší, ale uznávám, že je na ní mnohé pozoruhodného. Nejenom těmi zlomovými věcmi, ale i třeba tou hrou s perspektivou - a celkově přerámováním perspektivy z mužské na ženskou - naznačenou už v netradičním úvodu soustředěném na Bond "Girls", nikoliv Bonda.__________ Nepopírám tak, že opakované projekce - do nichž se mi ale oproti předchozím Craigovým Bondům tolik nechce - mohou výsledný dojem i názor zlepšit. Zatím mě ale víc než snímek samotný "dojímá" kňourání těch, jimž se sáhlo na macho bílého heterosexuálního muže, jehož čas - jako zabijáka a ochránce monarchie a kolonizační mocnosti - nadešel. A taky mě z druhého spektra "baví", jak tohohle prorodinného agenta skoro nekriticky adorují voliči SPOLU a průtokové ohřívače toxické maskulinity, oceňující ne dvakrát šťastnou reprezentaci minorit (gayů a /černých/ žen). P. S. Po druhé projekci to jde nahoru, zvlášť pokud k tomu člověk přistupuje jako k "jubilejní" bondovce (25. v pořadí), která má být pastiší předchozích, aniž by přitom byla vyprázdněnou postmodernou, založenou výhradně na intertextualitě, ala DNES NEUMÍREJ. I ten nepůvodní styl, kdy se stříhá mezi velkými celky a detaily v narativně integrovaných atrakčních scénách, vychází z huntovského odkazu (střihač raných bondovek a režisér některých "pozdějších"). (01.10.2021) (méně) (více)

Bond nikdy nebyl progresivní ve smyslu, že by utvářel trendy či přicházel s čímkoli novým, a série s Craigem v tomto ohledu nikterak nevybočuje. Nejmarkantněji se to projevuje v akčních sekvencích, kde nenajdeme nic vyloženě průkopnického či nevídaného (oproti konkurenční sérii "Mission: Impossible"). Bondovská akce přejímá a velmi dobře aplikuje aktuální trendy ustanovené jinými filmy - počínaje "Casino Royale" s jeho úvodní sekvencí navazující na dobovou módu parkourových filmů přes bourneovský formální chaos v "Quantum of Solace" až po zdejší schodišťovou jednozáběrovku ve stylu "Atomic Blonde". A stejně je to i se vším ostatním, včetně (socálně)mediálního humbuku kolem nahrazení Bonda ženou. Tvůrci franšízy si uvědomují rozporuplnou pozici Bonda v současném kulturním světě, kde se více vyzdvihuje progresivnost, emancipace a reprezentace, a proto její reflexi zapracovali do vyprávění uvnitř i kolem filmu. Určitě stojí za to vyzdvihnout posun v rámci franšízy, kde tentokrát poprvé zcela absentuje okatá objektivizace i potřeba rozporovat či alespoň komentovat, zda ženské postavy mohou být stejně schopné jako mužské (čímž se vyznačoval první emancipační díl "Zítřek nikdy neumírá", ale i craigovský "Skyfall"). Jenže ve výsledku stejně oproti všem těm progresivním prvkům v "Není čas zemřít" převažují tradiční koncepty a celý film v jádru zůstává povážlivě opatrný a zpátečnický. Jako protipól stačí připomenout, jak s ikonickými postavami či franšízami pracovaly obrazoborecké a opravdu progresivní filmy "Šílený Max: Zběsilá cesta" či "Blade Runner 2049". V porovnání s nimi tvůrci Bondovi i jeho divákům jejich fantazie a ideály nejen že neberou, ale nadále je utužují. Ačkoli film sympaticky přiznává, že tento svět už nepatří pouze mužům, stejně se celý nadále točí kolem Bonda. A tak všechny ženské postavy nakonec bez debat vyklidí prostor, aby hrdina mohl vyniknout a odejít s velkou akční i emocionální parádou. Při tom Bond zůstává hrdinou postaveným na mužských mýtech výlučnosti, předurčenosti a nenahraditelnosti. Sice kolem něj padají různé připomínky, že ikonické kódové označení už nepatří jemu. Ale buďto to sebevědomě přejde slovy, že je to "jen číslo", nebo mu stejně ostatní řeknou, že pouze on zůstává jediným, kdo si ho zaslouží. Přes všechnu široce deklarovanou, ale reálně povrchní emocionální hloubku zůstává Craigův Bond v jádru boomerskou figurou. Sice zpřítomňuje měnící se svět kolem jemu podobných vyznavačů starých pořádků, ale současně jim zhmotňuje sen, že oním světem mohou projít s grácií, hlavou vztyčenou a ještě po nich budou všichni ronit slzy. Nepřekvapivě pak loučení s jedním představitelem Bonda nápadně kopíruje loučení s první generací marveláren, která také začala s příslibem relativně svěžího náboje a skočila jako uslzené taťkovo kino. Je logické, že se každá franšíza vyvíjí se svým dobovým publikem. Přesto mě fascinuje, že Craigovy bondovky pro řadu diváků zjevně úspěšně humanizovaly figuru, která prapůvodně vznikla jako campově přemrštěná karikatura, jíž ale v jádru stále zůstala. Já mu ty "emoce" bohužel nikdy nevěřil a přišlo mi to ve své kašírované zasmušilosti spíš úsměvné. PS: Nafouknutou habaďůru kolem toho, kdo může být 007, výmluvně zesměšňuje už "Casino Royale" (1967) svým trailerem. (02.10.2021) (méně) (více)