Paradise Trips

Na tento film jsem se dívat zřejmě omylem. Starý řidič autobusu se dostane do skupiny asociální mládeže, která jede na jakýsi festival v duchu bývalých hippies a jejímž jediným heslem je absolutní volnost, kde neplatí žádný zákon. Mario kdysi udal svého syna, který se stal drogovým dealerem v domnění, že ho nějaký čas v kriminále převychová. Nestalo se tak a došlo naopak k absolutnímu odcizení a nenávisti. Jednoznačně jsem ovšem stál na straně Mária a scénář všechnu ideu pohřbil tím, když se Mário po jakémsi fetu začal včleňovat mezi tuhle mladou sebranku. Je to asi pohled do reálií tohoto odporného zkaženého světa 21. století s jeho postojovým liberalismem... Hnus. (10.03.2018)

Pro mě velmi povedené komediální rodinné drama z prostředí freečkařů. Scéna mě blízká, i když tento rave festival byl pro mě silně diskotéková záležitost, osobně mám raději radikálnější a ještě alternativnější pojetí freečkařské kultury, atmosféra je tu skvělá. Stejně tak vývoj a zakončení celého příběhu, který zobrazuje střet dvou totálně protikladných světů, jež nakonec naleznou společnou cestu, z pohledu diváka mi vše absolutně vyhovovalo. Mario už absolvoval hodně výletů, ale tento trip jeho vnímání uzavřeného světa i zorničky řádně rozšíří. Film možná také odkazuje na jakousi rodičovskou nezodpovědnost zúčastněných dredařů, pro které je nespoutaná zábava, navíc určitě plná všemožných drog, přednější než vlastní potomci (ústřední partnerská dvojice či postava Cindy). V očích široké veřejnosti se tento obraz poskládá snadno, nicméně i mezi těmito lidmi, s alternativním pojetím žití, existuje silné rodinné zázemí, možná ještě silnější než v konzumně materiálním světě, kde se štěstí a radost zhmotňuje do všemožných, stále nových výrobků, které se vlastně už při koupi mění v odpad. Lidé jsou pevně spojeni s přesně nastavenou mašinérií systému, jenž si nás pěstuje ve školách, fabrikách, na úřadech i kdekoli jinde a který nakonec poháníme tím, že si plníme prázdné a nahodilé touhy, jež nás nijak duševně neobohatí a většinou ještě zkazí již tak rozmařilý a nalomený charakter člověka, způsobený vysokým životním standardem, jehož se nikdo nechce vzdát. Tento film tak hluboko nejde, vlastně je v tomto směru dost povrchní, maminka dokonce synáčka "obohacuje" botami nike a krmí happy drogami od Coca-Coly a McDonalda, ale myšlenku v tomto směru určitě nabízí. (17.03.2018)

Nerudný řidič autobusu Mario mě nejdřív neskutečně štval, ale během filmu jsem si k němu našla cestu a v závěru už jsem s ním docela sympatizovala. Prostředí festivalu bylo dost dobrou kulisou k vyříkání si letitých sporů mezi Mariem a jeho synem Jimem. Asi nejvíc mi v paměti utkvěla scéna, kdy opojený Mario paří na hudbu, která ho na začátku příběhu notně nasírala. Každopádně jde o komediálně laděné drama, jež se mi výborně trefilo do nálady. (70%) (09.05.2020)

Hrozně mě potěšilo prostředí, ve kterém se film odehrává. Nepamatuju si totiž, že by někdy někteří tvůrci téma svého filmu situovali do psytranceového festivalu. V rámci prostředí má u mě film velké plus, díky kterému jsem měl chuť film dokoukat. Zbytek je rodinné drama, které je standardně průměrné a vůbec nikam se neposune. Závěr je třeba vysloveně na facku. (18.03.2018)

Jakožto hororový expert sice komedie příliš nevyhledávám, ale v případě Paradise Trips jsem udělal výjimku a rozhodně nelituji. Už od začátku jsem se totiž těšil zejména na unikátní atmosféru festivalu Lost Theory, kde se také většina snímku odehrává, na jehož pozadí jsem pak mohl druhotně nahlédnout pod pokličku spletitých vztahů jedné "povedené" rodiny, jejíž členové při znovunalezení cesty k sobě zažívají lehce úsměvné patálie. Paradise Trips tak ve výsledku představuje poměrně chutnou jednohubku, kterou bez problémů strávil i můj ortodoxní hororový žaludek. (30.05.2016)