Valerie a týden divů

Nevšedný, raz veselý, inokedy tajomný až desivý, vždy ale snovo farebne rozihraný svet dospievania mladučkej Valérie, bývajúcej so svojou upätou matkou. Spoznávanie zmýšľania a konania dospelých, na hrane detstva, vyznieva miestami hororovo. Príliš divadelno prehrávané prednesy dialógov zatieňujú nesporné výtvarné a výrazové kvality filmu. Použitou symbolikou i náladou pripomína Chytilovej Ovoce stromů rajských jíme. (20.10.2004)

Mně se to líbilo....nebo že by ne? Zas ta moje schizofrenie? Ne, nelíbilo, ale vlastně místy jo, ono je to i docela vtipné ( že by nechtěně?)...tak já nevím...výjimečný film, ale fakt úplně debilní. Místy se tam objeví úplně nahá Jaroslava Schallerová, takže je to taková klasika, která pohladí. (25.12.2007)

Surrealismus ve své nejryzejší podobě. Výtvarná hra jasných světel a ponurých stínů, dětské hravosti i touhy lákavých rozkoší dospívání a probouzející se erotiky. S náznaky mihotavých střípků dobra, i temných zákoutí obestřených všudypřítomným tajemnem číhajícím na vášnivou dychtivost mládí. Jedinečně oslnivý záblesk v jinak poněkud okleštěném světě ČS filmu. (10.02.2009)

Zřejmě nejlepší film Jaromila Jireše. Šálek mojí kávy to ale není a myslím, že básnické poetiky a surrealismu mám na nějaký čas dost. (29.12.2009)

Valerie a týden imaginací mírně pedofilního zaměření. Zmatečné, místy herecky nezvládnuté a o nějakém výrazném vizuálním solitéru se taky nedá mluvit, ač to mnoho zdejších komentů naznačuje, pro mě jednoznačně zklamání plné zbytečného a pro děj nedůležitého. Škoda, že nebyl kladen důraz jen na jednu z poloh, o které se film snaží. (20.08.2013)

LFŠ 2008 (31.07.2008)

Pro mne nejkrásnější Jirešův film s uhrančivou hudbou Luboše Fišera a výtvarnou kamerou Jana Čuříka. Na první pohled nefilmovatelný černý román V.Nezvala byl převeden kouzelně na filmové plátno zejména díky milovnici surrealismu a mystična, Ester Krumbachové. Vedle nádherné básnické prózy tak vznikl snově poetický film, jakých naše kinematografie mnoho nemá. Pravda, dnes spíše klubová záležitost, která vás však zavede, necháte-li se, do magického světa nevinných i vinných dívek, lilií, leknínů, pávů, ale i upírů, smrti a nebytí, hranic pro čarodějnice, lásky, zrady, nenávisti. Mezi tehdy vesměs neznámými herci se objevil v roli bubeníka Nezvalův nevlastní syn Robert. Krátce po natáčení Valerie, sužován vnitřními démony, spáchal sebevraždu. Zas a znovu, při každém dalším sledování, jsem okouzlen nádhernými obrazy, jaké už dnešní český film snad ani přinést neumí... (16.02.2011)

Podobenství, obrazovost, umělecká síla přednesu, pan Jireš skvěle obstál, znovu. (04.12.2009)

Na svou dobu hodně odvážný- nevkusný,zvrácený, nudný a hlavně úplně debilní film. (27.11.2011)

Úžasná imprese a mé první setkání s mlaďounkou Jaroslavou Schallerovou. O pohádku skutečně nejde, z některých kostýmů (tchoře zejména) jde strach i na dospělého. Film je seskládán z jakýchsi fragmentů, které na sebe nijak extra nenavazují, nicméně každý z nich diváka dokonale přiková. Úžasný je i soundtrack. Z tohohle poetického filmu na mně něco dýchlo, ale nedokážu to popsat. O erotickém náboji mladého ženství hlavní hrdinky ani nemluvě... Jak se toto podařilo Jirešovi dva roky po bratrské okupi natočit, nechápu... * * * * (14.12.2011)

Moje první setkání s tvorbou Jaromila Jireše (stydím se) a to setkání z nejlepších. Přesně typ filmu, který mám rád - zlověstný, tajemný, lehce morbidní, se znepokojivě erotickým podtextem. Potěšilo krásné prostředí Slavonic - perly renesance a uhrančivá Schallerová. Zajímavé bylo, kolik herců byla dabováno - to už si dnes skoro nikdo nedovolí, přesto to skvěle funguje a má to takový punc "staroby". Ten tchoř je jedním z nejošklivějších lidí, co jsem kdy viděl (a to jsem toho viděl nemálo), zlověstnější babičku jsem taky snad ještě neviděl (pohled z rakve). HUDBA: Luboš Fišer, Jan Klusák - zlověstná jako film, hravá jako film. Vlastně střídání několika skladeb - není zapotřebí patnácti tracků jako dnes a není to na škodu, spíše naopak. (05.11.2008)

Mistrné Jirešovo vizionářství, provokativní sexuální scény, interiéry, které mohou připomenout Rivetta, skvělé postsynchrony a vůbec celé surrealistické hypnotizující pojetí činí z Valerie jeden z nejlepších českých filmů. (10.02.2007)

I kdyby na Valerii nebylo nic více, než jen podmanivé estetično krásné kamery, snímající divadelně bizarní a hrůzyplná monstra se stejnou ladností, s jakou snímá i krásné nedospělé dívky v nichž se mísí nevinná cudnost s něžnou erotičností... i kdyby na ní nebylo nic víc, i tak by šlo o výjmečný film. Ale krom úchvatných obrazů nabízí i něco víc - ne příběh, který je zde surreálně nepochopitelný a nesmyslný, ani napětí, či emocionální katarzi,... Valerie a týden divů nabízí v prvé řadě pocity, atmosféru, opojení okouzlujícím snem. Jako Alenka v říši divů je čirou fantasií tvrdě se vzpírající všem pokusům o racionální uchopení - a racionálno trpí a dožaduje se vysvětelní, které však není... až postupně tiše vzdává svůj marný boj a nechá mysl volně plynout... a snít si krásné noční můry. 8/10 (12.05.2011)

Pět hvězdiček je možná trochu moc, ale čtyři by bylo málo, na to je tento film příliš krásný a jedinečný. Trochu mi vadilo přímočaré „protiflanďácké“ klišé, které z toho postupně vycházelo, ale předpokládám, že tak tomu je už v Nezvalově předloze (kterou neznám). Také jednoduché hororové klišé „upíři“ ubíralo celému obrazu trochu na síle. Když hledím za to, vidím silné a krásné surrealistické estetizující podobenství o lidských vášních, soustředěné kolem kulturního fenoménu „panenství“. Zajímalo by mě, jestli takto dokáže tento film ještě dnes, kdy veškeré erotično se stává všední houskou na krámě, někoho oslovit. Nemají-li vášně žádného protivníka („předsudky“), ztrácejí ony i jejich předměty na hodnotě. Tento film je poselstvím z dob, kdy ještě o něco šlo. (pětiměsíční pauza) Druhé zhlédnutí: Ještě daleko lepší dojem. Odvolávám větu „pět hvězdiček je možná moc“. Od začátku zcela ponořen. „Hororové“ ani „protiflanďácké“ klišé nevnímám, všechno tam nezastupitelně patří. Od posledně se prohloubila moje sociální apatie, čímž odbouráno stranictví, tudíž všechno to „proticírkevní“ vnímáno jako freudovské alegorie, arciže na reálném, neopakovatelném historickém podkladě. Copak nevděčíme právě posedlosti, s níž církev po staletí démonizovala sexualitu, za to, že zakázané ovoce lépe chutná? A upíři pod domem? Copak ve sklepeních duše nejsou? Jak by mohlo dobro vítězit, nebýt zla? Dále: Různé odporující si mody mužství přecházejí jeden do druhého v nepostřehnutelných okamžicích, totéž s ženstvím. Všechno jakoby ve „věčných“ formách, archetypy. Ale vše pomíjí. Viděno mnohem víc. Herci, biskup, flagelanti, slepičí mor, včely. Incest na všechny způsoby (naštěstí ne úplně všechny) a tak je to správné. Až v závěru, jinak pěkném, jsou mi protivné některé podstatné prvky, počínaje lákajícím prstem dívky s hroznem a pak všechna ta rajská bezvýznamnost očkovaná poťouchle zvoucí a „vědoucí“ vstřícností dospělých. Jako by zase o nic nešlo. Jakoby to nebyla Valerie, jíž všichni vděčí za svou záchranu. Jediný Orlík si zachovává dobrý vkus. Do toho posměšně zavřený škůdce jako v alegorickém průvodu komunistické mládeže. Poslední slovo: Film, u nějž se tak dokonale snoubí forma s obsahem, že není možné chválit nebo kritizovat jednotlivé řemeslné složky. Snad jen: Klusák je démon. (19.02.2011)

Po druhém zhlédnutí a přečtení Nezvalova stejnojmenného "černého románu" jdu s hodnocením o hvězdu dolů. Přesto platí, že je Jirešova Valérie filmařsky zcela unikátní počin, a to minimálně na české poměry. O filmu zajímavě píše J.Žalman v knize "Umlčený film" (2008): "Film Jaromila Jireše Valerie a týden divů (1970), na jehož scénáři se podílela Ester Krumbachová, která navrhla také kostýmy, neměl v československé hrané tvorbě precedens: šlo nejenom o první zfilmování prozaického díla Vítězslava Nezvala, navíc se tu český film poprvé přihlásil ke stylu "černého" nebo "gotického" románu. Jireš tak znovuobjevil pro českou kulturní veřejnost básníkovo polozapomenuté dílo, spíše však jako literární kuriozitu než jako neprávem opominutou uměleckou hodnotu... Za skutečný horor tedy Nezvalův román považovat nebudeme, a ve stejném "hororovém" duchu pojal svou Valerii i Jireš.... Se sexuální agresivitou a krutostí klasických hrůzostrašných románů se ve Valerii spíše jen koketovalo. Koketovalo se s masochismem i sadismem, s incestem i homosexualitou (lesbismem)), se sexuálním podvědomím à la Freud - to vše jako by zde však bylo jen proto, "aby nic nechybělo"; ke skutečného sexuálnímu hororu, ovládajícímu člověka jako temná prahorní síla, to mělo daleko. Zatímco z erotiky klasických hororů mrazilo, Nezval a Jireš hráli na struně erotických senzací... Berme tedy filmovou Valerii tak, jak je, jako básnický hokuspokus přesadit hrůzostrašné téma z jeho původní vlasti do pokojného českého podnebí... Filmařský um, s jakým Jireš Valerii převedl na filmařské plátno, dokázal obohatit spektrum českého filmu o barvy, které v něm dosud chyběly. Mistrné balancování na pomezí pohádky a halucinace, somnambulní lyrika, vytvářející jakoby světelný most mezi pubertálně sladkou mdlobou a životem, a konečně i ten smyslný opar, do něhož je to zahaleno - to vše představovalo v poměrech českého filmu kus nefalšovaného básnického zisku." A to i díky šťastnému obsazení titulní role, dodávám já. Jaroslava Schallerová na mě v tomto filmu při prvním zhlédnutí zapůsobila jako zjevení. UPDATE 29.5.2023 - Napotřetí v telce mě to opět bavilo, tehdy 13 letá herecká představitelka titulní role je skutečně okouzlující, až se v některých záběrech tají dech. Trochu problém mám jen s karnevalovým finále a střílením po tchoři (u něhož doufám, že nebylo doopravdy). (01.10.2011)

Pro mě až překvapivě všeobecně známý film, který nepochybně, např. u klasických vícebodařů, kteří se u podobných filmů, zvláště z cs tvorby, vůbec neobjevují, vyvolává jasné rozčarování. Oficiální text svým geniálním spojením v podobě paskvilu "tchoří upír" (což by mohl klidně patentovat v americkém komiksovém průmyslu) degraduje vše ostatní, co napsal. Proto doporučuji se zaměřit na komentáře sportovce či Adama Bernaua, kteří nádherně popisují celé vyznění tohoto nadčasového snímku. Ženská tělesná nenasytnost, jako zdroj veškerého hříchu, kterému je ubohý člověk v tomto slzavém údolí vystaven, se střetává se sílou romantické lásky, třeba i sourozenecké, nicméně upřímné. Film plný polibků, otrocké víry i touhy, je doprovázen nádhernou hudbou, silnými chorály, které v některých chvílích připomínají mistra Lišku a samozřejmě precizní režií, o které zde bylo také dost napsáno. Jaromil Jireš nabízí, "na poslední chvíli", opět něco nevídaného. (05.10.2013)

Těžko zařaditelnej a taky těžko popsatelnej kousek. To ale nic nemění na faktu, že v sobě skrýval něco co mě neskutečně přitahovalo a já hned od prvních minut koukal s otevřenou držkou. Nechápal jsem a do teď nechápu, že něco takovýho vzniklo zrovna v Československu a ještě v roce 1970. Myslím si, že nemám nic co bych filmu mohl vytknout. Pro mě má jen samé superlativa. Největším superlativem je obsazení J. Schallerové. Zde tvůrci z 1500 uchazeček opravdu vybrali tu pravou. Jakoby role Valerie byla šitá Schallerové přímo na míru. Film Valerie a týden divů mě dostal absolutně nepřipravenýho. Sice až tak nesouhlasím s tím, že by měl být zařazenej ve sbírce 101 hororů, které musíte vidět než umřete ( protože to není čistokrevnej horor ), i tak je to film, kterej by měl každej člověk vidět, ikdyž málokdo v něm objeví to co já. Za sebe nemám co řešit. Plnej počet hvězd. (26.12.2016)

Pohádka to možná je, ale určitě ne pro děti. Těžko říct, jak se Valerie a týden divů mohla dostat do knihy 101 hororů, které musíte vidět, než umřete. Řekl bych, že jsem daleko lepší a výraznější filmy na ten post. Ale aspoň i náš národ má nějaké to zastopení v hororovém žánru a né úplně neznámé. Co se týče obsahu, je zbytečné zde hledat jakoukoli logiku či motiv, jde prostě jen o surrealistickou hru obrazů, která na mne neudělala zas tak velký dojem, ale nemůžu říct, že by se mi to úplně nelíbilo. (20.10.2011)

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy. (06.02.2013)

Vzhľadom na dobu a končiny z ktorých pochádza je Valéria výnimočný film. A v povznesenej nálade ide o zážitok vskutku nadpozemský. (23.12.2012)