O zatoulané princezně

V roce 1956 sáhli filmaři do ladovské truhlice a vznikly skvělé Hrátky s čertem. O dvacet let později tam sáhli podruhé a vznikla dokonalá, i když jen televizní, Nezbedná pohádka. Pokud vynechám Kaňku do pohádky, tak deset let po Nezbedné sáhli filmaři do truhlice potřetí. A mohla to být další kouzelná ladovská pohádka, kterých je tak málo a přitom by si zasloužily zfilmovat snad všechny. Mohla, kdyby sympaticky pohodový scénář tak děsivě nezhyzdilo mizerné zpracování. Fádní a téměř bezradná režie, která jakoby Kachlíka příliš nebavila, laciná scéna postrádající jediný z kouzelných ladovských nápadů, odfláknutý střih a většinou mizerné herecké výkony ochotníků, kteří před kamerou zoufale bojovali s trémou nebo ospalostí, nejčastěji pak obojím. Esencí této herecké prkennosti je pak Mikula coby Franta, jehož projev musel byl utrpením pro něj, filmový štáb i diváka. (13.11.2011)

Pohádka se natáčela v krásném prostředí. Ovšem to je tak zhola to jediné pozitivní, co se o ní dá říct. Není bůhví jak vtipná, chybí nějaká zajímavá nebo podmanivá pohádková hudba. Pořádně vás nechytí za srdce ani některá z postav. I ten cirkus je docela průměrný. Zápletka je na celý pohádkový film slabý, což se ukazuje záhy, proto je přidaná ještě jedna zápletka v podobě osvobození Franty z pekla. Nerad, ale přece dávám pohádce dvě hvěězdy neboť není vyloženě špatná, ale je těžké na ni hledat cokoli zajímavého, čím by zaujala. Snad jen postavou Václava Sloupa a jeho kozou. (06.05.2019)

Tomuto pozapomenutému dílku se tady vytýká mnoho a dá se s tím i souhlasit souhlasit. Ale přes všechny nedostatky (zmatený scénář, laciná produkce, divné peklo i čerti, absence jakéhokoliv příběhu) to pro mě bylo takové milé a příjemné pokoukání. Hláškující kůň, cirkus, ujetí čerti, výborná scéna se ztracenou kozou. Princezna moc milá, stejně jako všechny postavy, které v tom příběhu vystupují. Neexistuje tady vlastně žádné napětí, celé to příjemně plyne. V pekle nemáte nejmenší pochybnost o tom, že princezna Julie čerty přechytračí se snadnou lehkostí. Odnesl jsem si z toho hezký pocit, který ve mně setrvává i druhý den, což je typické pro vše, kde zanechal svůj rukopis (ať už malířský či spisovatelský) Josef Lada. (23.12.2012)

No, nic moc. Byla to taková ta typická pohádka o království, které vypadalo jako větší vesnice, největší autoritou se mohl pyšnit místní zubtrh pan Nebuč a vrcholem zdejší kulturní sezóny byl příjezd minicirkusu. Celá záležitost na mě působila dojmem odbyté práce na scénáři, jehož autorce zjevně nepřekáželo, že si musela občas převzít nějaký ten nápad z úspěšnějších počinů. Ve výsledku si příliš nepomohla, protože vznikl takový zvláštní slepenec, v němž zůstaly některé postavy podivně nevyužity (vodník a strašidlo), královská armáda kdysi evidentně (kdovíproč) bojovala u Solferina, a v němž byl angažován nejeden neherec (viz. zcela prkenný Petr Mikula). A pak se holt divák nemůže divit, když na královské hostině obstarává hudbu DJ Dudák. Jak říkám- větší vesnice. / Poučení: Když už uzavíráš smlouvu s ďáblem, přej si alespoň něco pořádného. (31.12.2023)

Pohádka je sice co do výpravy docela skromná – malý cirkus, malé království, ale zároveň také celkově uměřená – nikdo se tu nepitvoří, nešišlá, nikdo není trapnou karikaturou. Lucie Tomková jako princezna je sympatická, Mulisák s Brčálem si udrželi ladovské kouzlo a čert byl pro mě v dětství hodně sugestivní („Propadl jsi peklu, Dejmore!“). K tomu pěkná krajina, ladovská hospodská rvačka (bohužel skončila docela rychle) a ninjovské salto přes útočícího berana. (26.12.2022)