Postřižiny

Jeden z klenotů české kinematografie. Filmový požitek, který se snad nikdy neomrzí. Jen se s přibývajícími reprízami a roky mění úhel pohledu. Zatímco kdysi jsem se bavil Hanzlíkovým Pepinem a jeho nezbytným doplňkem Rudolfem Hrušínským mladším, dnes se spíše kochám scénami, které okouzlují svou poetikou a spíše než zábavou jsou oslavou života, starých časů a krás ukrytých v těch zdánlivě nejbanalnějších věcech, situacích i slovech. A s každou další reprízou si u stále většího počtu postav říkám "Ach, jak já ti rozumím". Prostě filmový klenot s užasně zahranými úžasnými postavami, nezapomenutelnými scénami, nádhernou atmosférou, vzniklou průnikem hrabalovské a menzelovské poetiky, a pohodou, která vyzařuje z každého okamžiku. Nudíte se? Pořidte si filmové Postřižiny. (30.09.2013)

Hudba je čarovná, atmosféra malomesta na prelome republiky a monarchie skvelá, no celé je to afektované, kŕčovité a zastaralé. Chýba tu zmysluplný konflikt alebo aspoň trochu ľudské jednanie postáv. Aspoň náznak toho, že film sa odohráva hoci len v niečom, čo matne pripomína skutočný svet. Postřižiny sú akoby rozpohybované dobové reklamné maľby. Síce štýlové, no neskutočne afektované a gýčové. Toto je ten mýtický láskavý humor? Ak áno, tak prosím pekne nasrať. (14.08.2018)

Další klasika. Jiří Menzel má sklon si věci idealizovat a takové jsou i Postřížiny. Velmi, velmi naivní a naprosto neodolatelné. Jaromír Hanzlík předvádí nejvyšší školu hereckého umění a nahrávají mu i další rozmanité figurky, stejně okatě literární jako roztomilé. Ani nevím čím to je, ale pokaždé mám po tomhle filmu dobrý pocit a jsem přesvědčen, že tak to Menzel přesně chtěl. (03.11.2005)

Naprosto spickovej Menzeluv film a jedna z jeho nejlepsich Hrabalovo adaptaci. Sice je fakt, ze nepatrny vytky by se k filmu nasli, hlavne, ze neustaly rvani Pepina leze za chvily krapet na nervy, ale to jsou jen drobnosti. Jinak herci naprosto perfektni, potesi hlavne samozrejme Hanzlik, pak oba Hrusinsky a Vizner. Menzel opet perfektne zvladnul takovou tu poetickou naladu, takze film nenudi a je vtipnej, i kdyz se vlastne nic nedeje a neni tu zadnej pribeh. Proste jeden z tech filmu, na ktery se vzdy rad mrknu. (18.02.2008)

Mládí Hrabalových rodičů je i mládím spisovatelova pábení. V tomto případě ztělesněným půvabnou mladou ženou, která ve své již ne panenské nevinnosti páše věci, příslušející rozpustilým dívkám, pro které je klukovská parta to nejlepší. Nejen strýc Pepin svou živelností, ale i otec Francin hyperkonformností se z tohoto rámce nevymykají. Hravost knihy se mění v bezudnost scénáře a filmového příběhu, který pojednává. Maloměstský pivovar i maloměstský život, kulisa, na jejímž popředí se to víření odehrává, rovněž nezklame. Bizarní solidnost šedivé honorace tvoří působivý kontrast, jakousi vyrovnávající desku řetězu dnes už nesmrtelných scén a obrazů. Nejen komínová scéna nebo chrápající lékařská prohlídka, ale i rozkošné přehození významů v klíčovém slově na závěr filmu, z nějž je počat budoucí spisovatel, stejně nespoutatelný jako jeho rodina, zůstávají v stálé paměti většiny těch, kdo tento nevšední film zhlédli. Čekání na perlu se mění v jistotu rafinované prostoty mistrovského šperku. Hrabalova, Menzelova i Hanzlíkova. (27.08.2007)