Šeptej

Ke způsobu života partičky ve filmu jsem nikdy nepřičuchnul a postavy mi chvílema lezou na nervy, přesto Šeptej považuji za jeden z těch lepších až hodně dobrých českých porevolučních filmů (asi taky proto, že ho neprzní Macháčkova držka). Takhle to tehdy v Radosti a podobných podivných klubech, o kterých jsem četl nebo slyšel, asi opravdu chodilo. Po Šeptej to šlo s Ondříčkem filmově z kopce. Soundtrack hodnotím jako vynikající, a to preferuji spíš ostřejší muziku. (04.02.2016)

Slibný celovečerní debut, snad tehdy i něco vypovídající o jisté skupince jeho protagonistů a spolutvůrců. Ovšem je směšné mluvit o nějakém >kultu< , pokud tedy člověk není zastydlým pražským pseudoinťákem, že... ;-) Přesto - tři a půl hvězdičky zaslouží - a za tu hudbu (byť tohle není vyloženě moje parketa, i cd jsem si koupil) zaokrouhlím nahoru... (22.02.2006)

Bezkonkurenčně Ondříčkovo nej, ale nejen jeho, jeden z nejlepších filmů v dějinách samostatné české kinematografie. Tatiana Vilhelmová a Jan P. Muchov podávají v Odnříčkem (nejen) napsaném filmu skvělé výkony, které září i přes lehce herecký minimalismus a důraz na dialog, který je důležitější než obraz. Film vás oslní svou výpovědí. Jakoby jste četli povídku a odehrávali si ji v hlavě. Ondříček hodně pracuje s dialogem ve vech svých filmech, "hlášky" ze Samotářů budiž důkazem, ale troufám si tvrdit, že zde dosáhl prozatím svého vrcholu a být film uveden v jiné době nebo s lepší strategií distribuce tak, aby se o něm vědělo ve větší míře a nezůstal opomenut na okraji, kde vesměs září až dosud, mohl se stát větším fenoménem než Samotáři, kteří se omezují pouze na specifickou mladší generaci, i když původně byli směřování na generaci třicátníků a čtyřicátníků. Šeptej toho v sobě ukrývá daleko více, homosexualitu, názanky zbytečného člověka (termín z ruské lit., zde je jich více, ne-li všichni), drogy, problém "pražství" a "vidláctví". Celkově jakousi nemožnost kamkoli se dopracovat, beznaděj řešenou útěkem na Mars, skoro až pohádka v satyrickém kabátě pro vnímavé. Nádhera (22.08.2006)

Zdá se, že jsem jeden z mála na této databázi, kdo dal Šeptej plný počet. Pokusím se krátce objasnit, proč - byť je v tom samozřejmě skryté i zrnko nevysvětlitelného - některý film vás zkrátka irituje, náladou, kamerou, příběhem, ani nedokážete říct přesně čím. A jiný na vás působí jako zjevení, těšíte se, až si ho pustíte znovu, je vám s ním dobře. U mě je Šeptej, jak asi tušíte, typem filmu č. 2. Od začátku jsem si tuto nostalgickou mimozemskou jízdu devadesátkovou Prahou užíval, se všemi debutantskými nedostatky a scénáristickými absurditami. Přál jsem si, ať je film aspoň dvakrát delší, tak jsem si jeho podivínské postavy od první chvíle zamiloval. A proč tedy? Možná v tom hraje svoji roli, že jsem ho poprvé viděl až z velkým odstupem. Unikal mi až do roku 2021, takže jsem mohl jaksi z budoucnosti nahlédnout, jak se mu podařilo vystihnout a popsat dobu, v níž vznikl. A víte co? Myslím, že Šeptej vystihl devadesátky naprosto dokonale a snad nejlépe ze všech českých filmů. Je něčím podobným jako Kouř pro léta osmdesátá. Fandím tomu, že se Ondříček v době nově nabyté autorské svobody neobrátil do minulosti s klasickou variací na téma komunisti / nacisti byli svině, ale snažil se už tehdy nahlédnout tápající, trochu ezo, trochu ulepenou, ale vlastně docela cool současnost. Přinesl tak svědectví o začátcích klubové scény v Čechách, o tom, jak do nich pronikala elektronická hudba, DJové a drogy. (A nezamilovat si Tatianu s Čechtickým, jak v totálním rauši paří v Roxy na Wubble-U, kór když jste měli to štěstí bydlet několik let za rohem od Roxy, to zkrátka a dobře nejde.) Svědectví o LGBT komunitě, kdy gayové poprvé v českém filmu nebyly jen komické ušišlané figurky, ale dal se jim velký prostor v podobě ústředního páru. Zkrátka a dobře svědectví o úžasně svobodné době, kdy se dalo prostě se sbalit, odjet do Prahy, spát u cizích lidí a zažít neuvěřitelný mejdan. U filmu Manhattan Woodyho Allena jsem napsal, že je to unikátní film v tom, jak pevně je zasazený do doby a prostoru. A u Šeptej mám dost obdobný pocit. Tohle se nemohlo odehrát jinde a jindy, než v Praze krátce po revoluci. A s tím podle mě souvisí omyl, kterého se tu mnozí dopouštějí - ano, klasický příběh film nemá, ale není o ničem. Jeho hlavním hrdinou je jedno magické město uprostřed Evropy, na prahu nové epochy, a parta nešťastně šťastných lidí, co v něm žijí. Ale možná jsem na omylu já. Snad jsem tak nostalgický kvůli rok trvající covid karanténě a ten film možná objektivně vzato není zas tak dobrý. Ale ať je to tak, nebo tak - jak strašně rád bych zas jednou dorazil na párty k Lauře! Třeba hned! (15.03.2021)

I po deseti letech je to vizuálně a hudebně velmi svěží film. Některé scény skvělé, jiné slabší. Co víc? Generační výpověď? Nevím... Spíš jenom takové příjemné pokoukáníčko bez jasného poselství. Možná, že ta bezcestnost, v níž se jednoduše nějak přežívá ze dne na den a z noci na noc při zdánlivě bezstarostné zábavě je právě onou slibovanou generační výpovědí, ale i tak tomu něco schází. Naléhavost? ... Možná je problém v tom, že na natočení dobrého filmu člověk potřebuje jednu zásadní věc - dostatečný odstup... (30.07.2007)