Pan Tau

Tak jako pan Tau, tak zároveň i představil Otto Šimánek se tímto snímkem loučí s diváky. Výsledkem toho je tento Pan Tau spíše již pro dospělé než pro děti. Sledujeme postupný odchod ze scény hlavního hrdiny, který naoko připomíná život každého končícího herce. Výsledkem je spíše melancholická atmosféra, která se přece ještě houpe na vlnách humoru, jenž pana Taua provázel po dvě desetiletí. Není to už pohádka, nýbrž rodinný tragikomický film, který rozesměje a zároveň deprimuje. Pro dospělého diváka je to ovšem krásný film. Polákova režie je znát a o to ještě více vliv Západního Německa, což bylo právě u Polákových filmů zvykem. K tomu jsou vybrány překrásné lokality: stará Praha, Červená Lhota, to nádherné náměstí v Jižních Čechách a Vysoké Tatry se Štrbským plesem. Poutavý příběh odcházejícího herce je zasazen do natáčení jeho posledního filmu, do postavy, kterou se proslavil. Jeho poslední film je inspirovaný Jamesem Bondem a Lucasovými Hvězdnými válkami, aby obstál proti zahraniční konkurenci, a tak tu už nechybí natáčecí scény s horkovzdušným balónem, hořícím letadlem či létajícím talířem. Loučícímu herci znepříjemní natáčení i dopravní nehoda či závratě spojené se stářím, a tak blíže poznáváme, jak to asi u filmu chodí. [5089. hodnocení, 69. komentář, 59%] (11.12.2020)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Zvyšuju hodnocení na 4 hvězdičky. A má to vlastně jednoduchý důvod. Stárnu. :-D Respektive, čím jsem starší, tím mám tenhle film radši. V mládí jsem čekal pohádkový příběh a dostal vlastně existencionální drama. I trochu metafyzické. Těžko to můžou docenit lidé bez životních zkušeností a obzvlášť bez těch negativních. Střet dvou světů...dvou filosofií, dvou názorových proudů, ale vlastně i střet dvou různých věků. Je možné si zachovat sny, ideály a fantasii mládí i v pokročilém věku? Nebo je nutné přijmout život s jeho zklamáními a nedostatky a zahořknout, stát se ironickým rejpalem, plným sarkasmu a vnitřní zloby? A tato myšlenka je zde nejen obsahem jedné narativní roviny, ale přechází i do natáčeného filmu...můžou zlí mimozemšťani (byť zvárněni Dagmar Patrasovou) zničit to, co z nás dělá lepší lidi? Naše sny, přání a touhy? A je možné znovu tomuto naivnímu optimismu a těmto kouzlům uvěřit, i když náš život byl plný zklamání a nezdaru? Je to film, pro lidi, kteří i přes svůj pesimismus nemůžou přestat věřit, film pro sentimentalisty, a i jim je určen samotný pohádkový závěr filmu. Ve spoustě lidí se dá najít dobro. Člověk jen nesmí přestat nikdy věřit na zázraky. Skutečně se totiž dějí. Kolem nás, každy den. (27.12.2021)

Musim říct, že pan Tau mi nepřijde jako moc zajímavá postava (jak by asi jeho vzkříšení přijala dnešní, na pedofílii ostražitá společnost..) a filmy o natáčení filmu taky moc nemusim - tim spíš, že je to film o panu Tau, ve kterém se natáčí film o panu Tau. Přesto mi ale tenhle výtvor přijde mnohem zajímavější než třeba „Od zítřka nečaruji“ (tam si myslim, že kvalita filmu těžce zaostává za kvalitou názvu). Dokonce bych řekl, že má něco z té zvláštní atmosféry jako „Velká filmová loupež“, a jména jako Spielberg a Lucas, znějící v českém sci-fi z roku 1988, to bylo tedy překvapivé. Žanetě Fuchsové by v té době evidentně slušel punk účes, Tatry byly zajímavé a dřevěné obklady vyzařovaly zvláštní paprsky předlistopadové, interiérové architektury. Pro mě osobně je nejzajímavější ten samotný film, který se tam natáčí - se zlými „sexy“ UFOny v ženské podobě, co chtějí lidem ukrást sny. Škoda, že Jindřich Polák, nebo možná soudruzi, co rozhodovali o tom, co se bude natáčet považovali toto téma za nedostatečně nosné, nebo možná moc kapitalistické aby vznikl celý, skutečný film o panu Tau a mimozemských Amazonkách, jak by je asi nazvali. Podle těch pár záběrů myslim, že by to mohl být docela úlet a možná by mohl dosáhnout podobně vysoké výtvarnosti jako „Četník a mimozemšťané“. Mohl by tak vzniknout drahokam československé sci-fi, která filmů s „explicitními“ mimozemšťany vyprodukovala zoufale málo. Možná by akademická obec a veřejnost ohrnula nos a dílo by bylo k vidění někde na Festivalu otrlého diváka mezi filmy jako „El Santo bojuje proti upířím ženám“ nebo „Och, ten domovní profi wrestling“ - ale šel bych tam na něj rád. (28.02.2010)

Zůstalo to nedoceněno, ale chápu proč a nedivím se tomu. On to totiž není ten klasický Pan Tau. Tedy takhle, pořád to je Pan Tau, ale úplně jinak udělaný. Tahle kultovní postavička mě v dětství sice neminula (filmy jsem snad kdysi kromě tohohle viděl všechny), ale ani jsem si ji úplně nezamiloval. Nicméně nedávno na Pana Taua přišla řeč s pár blízkými, kde jsem se dozvěděl o tomhle filmu a jeho námět mě dost zaujal, takže jsem se rozhodl si ho sehnat. A do jisté míry to má očekávání splnilo. Fakt to není bůhvíjak vtipné, spíš je to místy depka. Pan Tau chlastá, hádá se sousedy, půjčuje si peníze... Vůbec nepůsobí tak kouzelně jako v předchozích filmech a seriálech. Je to kvůli tomu, že sledujeme herce pana Taua, Karáska. který už dost zestárl a svoji roli moc nezvládá. Chtějí s ním natočit film, ale už na to prostě nemá, takže se štáb snaží najít jeho dubla, jakéhosi pana Nováka, který ho začíná nahrazovat všude. I tak jsou Karásek a Novák kupodivu přátelé. Celkově je tenhle film sice takovým "filmem o filmu", ale taky je filmem o stárnutí a překvapivě přijde i s nemalým počtem silných scén. Sice je to celé vedené spíš pozitivně, ale i tak je to poněkud dospělejší, vážnější a kupodivu to funguje celkem dobře, aspoň teda na mě. Navíc je to podle mě důstojné zakončení celé téhle ságy, protože ta pointa, že SPOILER skutečný Pan Tau jde pomoct tomu, který hraje Pana Taua najít v sobě ten pohasínající talent KONEC SPOILERU, se mi líbí hodně. A jen kvůli ní nakonec dám vyšší hodnocení, protože jinak mi to přišlo zbytečně rozvleklé. Ale něco to v sobě má a jak už jsem psal, ta pointa je fajn. Slabé 4* (20.05.2021)