Den sedmý, osmá noc

Ukázka tragického nesmyslu, který se přiživil na pojmu "česká nová vlna". Film v podstatě nemá žádný děj, logika neexistuje, film se skládá z různých scén, jako znásilnění Luby Skořepové nebo nahá pominutá Květa Fialová v zrní terorizující vesničana a do toho ještě UFO (?) sledující vesnici. Jo, jistě, je v tom skryté podobenství na sovětskou invazi, lidi nevěděli, co se děje, měli strach, ale šlo by z toho udělat mnohem lepší a logičtější film, proboha. Jednu hvězdičku dávám za tradičně zábavného Jana Kačera, který v netradiční roli učitele podává klasicky dobrý výkon a za asi jediný úspěšný pokus o jakousi pointu ve scéně s výpravčím. Je opravdu hrůza vidět v kolika experimentálních nesmyslných příšernostech utopili komunisti peníze. :) (10.05.2009)

Alegorické a satirické dílo. Česká vesnička je ohrožena neznámým nebezpečím, jehož existenci není nikdo schopen potvrdit ani vyvrátit a které není nikdo schopen pojmenovat (vzhledem k době vzniku se nabízí jednoznačná asociace na invazi 1968). Jednotliví obyvatelé vesnice chápou hrozbu každý po svém, jejich reakce je ale totožná. Postupný rozkĺad charakteru postihuje všechny bez výjimky a končí těmi nejtěžšími zločiny. Schorm a scénárista Zdeněk Mahler spíchli tento film doslova na koleně - při natáčení byli vystaveni hrozbě, stejně jako jeijch hrdinové. Každým dnem hrozilo, že bude natáčení na příkaz shora zastaveno, což se nakonec nestalo. Film byl ale okamžitě zakázán, definitiní vezi přestříhával Schorm nedlouho před svou smrtí. Za zmínku stojí účast herce Josefa Beka, který byl ke straně vždy loajální a proto byl v československém "mainstreamu" pravidelně obsazován.. Film je v jistých ohledech velmi podobný Němcovu O slavnosti a hostech (hrdinové "vsazováni" do modelových situací, neurčitost času a místa typická pro alegorii) a také Buňuelovu Andělu zkázy (skupina lidí neschopná opustit určitý prostor). (01.08.2005)

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......." (07.03.2020)

zajímavá metafora a podobenství na téma srpen 1968. Hodně symbolické a i když to působí zmateně, tak díky dobře vybudovanému napětí a tajemnému nebezpečí jsem vydržel do konce, přesto jsem od filmu čekal víc. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 1 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (01.10.2012)

Spíš jedinečná studie paniky a chaosu vyvolaných strachem z neznámého než nějaké složitě zašifrované podobenství. Přesně vyobrazené absurdně sebelikvidační chování lidského stáda se skvěle trefenou tíživou atmosférou všeobecné nejistoty, dezorientovanými předáky předstírajícími rozhodnost, žertéři zhoršujícími situaci snahou o její odlehčení, samozvanými duchovními vůdci, sebevědomými chytráky hrajícími ze zvyku o iluzi vlastního prospěchu i za naprosto nepřehledných okolností… Instinktivní snaha o manipulaci každého každým, na povrch vyvřelé osobní frustrace v čele s všudypřítomnou sexuální neuspokojeností… Abstraktní vsuvky naznačující, že by nějaké nebezpečí mohlo být, aniž by se ukázala jeho povaha nebo aspoň najisto potvrdila jeho existence, osobně považuju za skvělý způsob, jak v tom diváka nechat vykoupat společně s postavami. Pozor, malý spoiler: To, co se za hlasitého jekotu a přitom nikým nepovšimnuto snáší na vesnici, lze koneckonců jednoduše vyložit jako strach sám. S kým nebo čím se to pak ale obecní blázen na konci tak radostně vítá? :Konec malého spoileru. Takové až lynchovské hádanky, nebo chcete-li naschvály, mám moc rád. A další plus: ani vteřina dobového formanovsko-homolkovského trapnohumoru, ač by se mnohde nabízel – trapného je tam až až, ale nemilosrdně, bez nouzového východu směšnosti. — Měl jsem to štěstí vidět Den sedmý, osmou noc někdy kolem revoluce v kině (pravděpodobně starý zlatý neoficiální matfyzácký filmový klub) a všechno mi do sebe dokonale zapadalo a zapadá doteď; uspěchanost či nedodělky tam v podstatě nevidím. Pro mě jeden z nejméně doceněných a nejnespravedlivěji zapomenutých filmů nejen české nové vlny. (27.09.2012)