Den sedmý, osmá noc

–Dneska je možný i nemožný –Jestli už není možný jen to nemožný. Pokud byly předchozí Schormovy filmy ve větší či menší míře otevřeny alegorickému výkladu, apokalyptický Den sedmý, osmá noc je plnokrevným podobenstvím, jež realistické čtení prakticky vylučuje. Film natáčený podle Mahlerova scénáře v okupační atmosféře roku 1969 vystihuje – podobně jako Smuteční slavnost, Ucho či Zabitá neděle – dobu svého vzniku náladou absolutní beznaděje i některými tématy (zneužívání moci, nedůvěra ve spravedlnost, davová psychóza). Všichni lidé jsou zlí, ještě horší, mají-li strach. Strach, že se někdo dívá, že někdo poslouchá, že má jejich životy v rukou. Strach, že po téhle noci nepřijde den. Už ani Ježíšovi nikdo nevěří a Máři Magdaléna byla deklasována na oběť mužského chtíče. Šokující otevřenost, ani špetka naděje, frustrující kvantum náznaků. Schorm prostřednictvím naturalistických výjevů jako z Boschových obrazů obnažuje absurditu světa, které se již nelze s trpkostí vysmát. Kdo se tváří tvář ohrožení nepřipadá k pudově jednající smečce, bude zničen. Lidskost a racionalita se vytratily. Ušetřen zůstává pouze místní blázen, kterého se šílenství netýká, protože mu již propadl. Totální morální rozklad jedné vesnice, svírané strachem z nikým nespatřeného nepřítele, byl příliš průhlednou alegorií posrpnového dění, aby film prošel dobovou cenzurou. Natáčení probíhalo mezi červnem a srpnem 1969. V prosinci byla hotova pracovní kopie. Na příkaz ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše putovala rovnou do trezoru. Zdůvodnění se zakládalo na tom, že film vyvolává pocity strachu a nejistoty. Premiéra pracovní verze proběhla až 17. května 1990 v pražské Lucerně a režisér výsledek nikdy nespatřil. Částečnou improvizací vznikající a ve spěchu dokončovaný film patří z pochopitelných důvodů k nejméně vyrovnaným dílům Evalda Schorma. Přesto jde o mrazivou a nadčasovou studii lidské malosti a krutosti, zvlášť relevantní v časech jako jsou ty dnešní, kdy je společnost opět nejistá, rozdělená a zmítaná vyhrocenými emocemi. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, Adam Bernau, dzej dzej (06.05.2018)

,,Co jsem proved? Ještě nevím, něco jistě - existuju, tedy jsem vinen..." Anarchie. Jinak se to říci nedá... V době, kdy měl tento snímek vyjádřit jisté poselství (a sice býti jakousi provokativní alegorii na události srpna 1968) a měl hodně co divákům říct, byl okamžitě zakázan a bohužel je místy hodně znát, jak urychleně vzhledem k době vznikal scénář i samotní film... Sice to hodně přidává na autenticitě, ale současně i na náročnosti sledování. Dal jsem si načas, podíval se nerušeně na celý film podruhé, obávám se, že potřetí bych to už dobrovolně nezvládl. Šílené psycho se zajímavou existenciální zápletkou z vesnického prostředí, kde všechny obyvatelé zasáhl na nebi podivný úkaz, po němž nikdo nesmí odejít a všichni musí přežívat nadále ve společné tísni... Obsahuje to řadu zajímavých momentů i několik hezkých myšlenek (,,Člověk se může může mýlit i když má pravdu.") nebo humorních hlášek, zejména v souvislosti s postavou dědečka v podání Václava Trégla (,,Tedy dědo, vy jste ještě živej?" / ,,Copak já, ale co ty?!"). Ve filmu osobně shlédávám výrazné obohacení zejména z originálního vykřeslení doby, i když mé výsledné dojmy hodně rozporuplné. Ty moc nevyváží ani nevídaně avantgardní výstupy Josefa Beka na pašiových hrách ani odhalená sexy Květa Fialová. 55% (22.09.2017)

Spíš jedinečná studie paniky a chaosu vyvolaných strachem z neznámého než nějaké složitě zašifrované podobenství. Přesně vyobrazené absurdně sebelikvidační chování lidského stáda se skvěle trefenou tíživou atmosférou všeobecné nejistoty, dezorientovanými předáky předstírajícími rozhodnost, žertéři zhoršujícími situaci snahou o její odlehčení, samozvanými duchovními vůdci, sebevědomými chytráky hrajícími ze zvyku o iluzi vlastního prospěchu i za naprosto nepřehledných okolností… Instinktivní snaha o manipulaci každého každým, na povrch vyvřelé osobní frustrace v čele s všudypřítomnou sexuální neuspokojeností… Abstraktní vsuvky naznačující, že by nějaké nebezpečí mohlo být, aniž by se ukázala jeho povaha nebo aspoň najisto potvrdila jeho existence, osobně považuju za skvělý způsob, jak v tom diváka nechat vykoupat společně s postavami. Pozor, malý spoiler: To, co se za hlasitého jekotu a přitom nikým nepovšimnuto snáší na vesnici, lze koneckonců jednoduše vyložit jako strach sám. S kým nebo čím se to pak ale obecní blázen na konci tak radostně vítá? :Konec malého spoileru. Takové až lynchovské hádanky, nebo chcete-li naschvály, mám moc rád. A další plus: ani vteřina dobového formanovsko-homolkovského trapnohumoru, ač by se mnohde nabízel – trapného je tam až až, ale nemilosrdně, bez nouzového východu směšnosti. — Měl jsem to štěstí vidět Den sedmý, osmou noc někdy kolem revoluce v kině (pravděpodobně starý zlatý neoficiální matfyzácký filmový klub) a všechno mi do sebe dokonale zapadalo a zapadá doteď; uspěchanost či nedodělky tam v podstatě nevidím. Pro mě jeden z nejméně doceněných a nejnespravedlivěji zapomenutých filmů nejen české nové vlny. (27.09.2012)

"Akce proběhne v naprostý tichosti."                                                                                                                                        Film, ke kterému musí divák dozrát. A když dozraje jako víno a stane se ušlechtilým, okusí lahodný nápoj.                             "Co je vlastně dobré a co je zlé? Člověk se může mýlit i když má pravdu a naopak, jiný má pravdu, i když se mýlí." (12.02.2014)

No, docela nářez. Už ve Farářově konci pracoval Schorm po způsobu frašky jako společenského podobenství - fresky. Touto bizarní podívanou to ovšem dovedl k dokonalosti. Přiznám se, že jsem si s tím velmi nevěděl rady. Snad jsem to měl vidět dřív, když jsem ještě snadno přijímal jakékoli filmy politického vzdoru (a čím náročnější, tím lepší). "Spěch a nervozita" jsou vskutku "vidět na každém druhém záběru", jak píše Pohrobek, ale neřekl bych, že jsou nezáměrné. Každopádně mimořádné dílo. Všichni proti všem ve strachu před neviditelným (nebo neexistujícím?) nepřítelem. Je nepřítel venku nebo uvnitř? Je to diktující mocnost nebo rozvraceči? Možná to tam mělo být zřejmé, mně to zřejmé není. Tím líp. Obecní blázen jako jediný spravedlivý nebo aspoň rozumný - to je otřepaný motiv, ale nikde jsem ho neviděl provedena tak poctivě a surově jako tady. Snad proto, že blázen je opravdu blázen a žádný "nositel laskavé moudrosti", snad i proto, že po většinu děje se neprojevuje a už vůbec se tento motiv nestaví okázale do popředí, jde až v druhém plánu. Snad i proto, že nepřináší katarzi a není nikoho, kdo by se na konci mohl aspoň zastydět. Pašije jako fraška, pašije na druhou, fraška na druhou. Herci (sami pouzí šmíráci) obětním beránkem tupé zvůle. Dvě "centra" v obci - "ty zlé" ještě jakž takž identifikujeme, "ty dobré" však hledáme marně. Ty ještě tak nejsympatičtější postavy jsou ke všemu dění lhostejné. Co to vlastně za hrozbu visí (doslova) nad obcí? Ji pozoruje? Co to v závěru blázen vítá? A je to hrozba? Odříznutí. Vagóny - kam mají jet? K záchraně nebo záhubě? V době, kdy vzpomínka na "transporty" byla ještě živá, otřesný symbol. Zajímavé je, jak po každé noci (tuším proběhly dvě), v nichž propuká chaos, strach, běsnění, se ráno vše vrací jakoby k normálu (prvé ráno) nebo aspoň ke zdání jasnosti (druhé ráno), ačkoli vyšinutost pokračuje. Jak to vlastně začínalo? Vysmátá tupá obec si rozebírá věci blázna, který tuší. Přijíždějí herci. A v tom se "něco stane" se spojením obce s okolním světem. Učitel - nejtragičtější postava. To vše jsou jen střípky, které z toho dokážu vypreparovat, aniž bych plně porozuměl. Pravděpodobně šlo o tak silně dobově aktuální sdělení (sovětská okupace a celá tehdejší společensko-politická atmosféra), že to dnes už nepobírám. Záběry "mládeži nepřístupné" - nejprve tak rafinovaně dráždivé, v závěru tak nezastřeně surové - co do působivosti v českém filmu nevídané (a že se nahotinami u nás nešetří). (04.03.2011)