Smrt v Benátkách

Gustav von Aschenbach mi byl odporný. Ovšem film jako celek se mi líbil, a to především po vizuální stránce. Nemám moc rád Mahlerovu hudbu, ale do tohoto filmu seděla dost dobře. Stejnojmennou Mannovu knihu jsem spíš protrpěl (naštěstí je velmi tenká), ač mám Thomase Manna rád, ale film jsem zhlédl s chutí již potřetí. (24.11.2006)

Filmové zpracování veleznámého příběhu s šílenou stopáží vzhledem k rozsáhlosti předlohy, které může disponovat podmanivou hudební stránkou, krásnými kostýmy a několika povedenými záběry kamery. Dějově mi to přišlo až příliš roztahané a obrazově dosti chudé - viz záběr na Aschenbacha, pak na Tazia a zase nazpátek. Zkrátka snímek, který musel být svého času kontroverzní, což v dnešní době celkem vyšumí a u kterého by dvoutřetinová stopáž nebyla od věci. (26.09.2010)

Ta italská kinematografie! Nejprve mě zklamal Antonioni, potom Rossellini a teď i Visconti. Byl jsem připraven na pomalejší tempo, ale tohle? Visconti nejspíš záměrně prodlužuje scény, které by jiný filmař úplně vyhodil. Nic proti tomu, ale když za celý film nejméně dvacetkrát najede na Gustavovu tvář a strašně dlouho na ní bez hlubšího smyslu setrvá, člověku se zavírají víčka. Stejnojmenná (skvělá!) novela Thomase Manna má jen asi 90 stran a film více než dvě hodiny. A je to přesně tak - film je nehorázně natažený. Zajímavé myšlenky jsou tu utopeny ve spoustě nesmyslů, sice hezky natočených, ale pořád nesmyslů (například ta nekonečná scéna s potulnými muzikanty). Nemám rád filmy, u kterých prosím, ať už skončí a nebudu říkat že jo jenom proto, že je to klasika... (28.11.2006)

Hudební nádhera zneužitá pro dějovou prázdnotu a táhlá kamera zabírající Benátky, Bogardeho a Andrésena. Visconti dělá přesně to, co u opěvovaných režisérských velikánů odsuzuji. Točí si pro sebe a divákovi posílá jen svůj potutelný úsměv. Formu odosobněnou na úkor příběhu nenávidím a proto bych byl pokrytec, kdybych hodnotil lépe. (11.04.2008)

Viděno na širokém plátně ve stylových prostorách Slováckého divadla a nutno říct, že to byl doposud můj největší zážitek na LFŠ!! Vizuální a zvuková pastva, při které Visconti neskutečně čaruje s obrazy a do toho hraje božská hudba Gustava Mahlera. I příběh, jakkoli prostinký, dokáže zaujmout svojí dráždivostí na téma zapovězená láska a rozklad společnosti i lidského ducha. Nicméně, právě skutečnost, jak a kde toto dílo divák zhlédne, je pro celkový dojem podstatná. Chce to fakt to kino. (24.08.2003)