Adelheid

Filmová báseň o beznaději a válkou zničených životech dvou (a nejen dvou) lidí. Musím souhlasit s DaViDem´82, že v černobílé by to mělo větší sílu, ale i tak ta síla lomcovala dveřmi. (Shodou okolností se film odehrává přesně tam, kde současný Alois Nebel a přestože i ten měl kořeny ve stejné době, ve které se odehrává Adelheid, a přestože černobílý byl, emocionální srovnání neexistuje.) (14.01.2012)

Jak jednoduché to vypadá: jeden rozlehlý dům, dva (občas až čtyři) herci a ono to úplně stačí. Výborně navozená atmosféra, kterou mají na svědomí zejména kameraman František Uldrich a pak také pánové Strauss a Bach, jejichž hudba je tu převážně použita. O mistrovství Františka Vláčila tehdy nebylo třeba pochybovat, a o Petru Čepkovi vlastně platí totéž. Vladimír Körner se k odsunu Němců ještě párkrát vrátil, ale nikdy už nebyl výsledek takto silný. Pro režiséra to bohužel byl z rozhodnutí soudruhů konec jeho zlatého období. (03.10.2015)

Moje první setkání s Františkem Vláčilem ( mimochodem v Aeru v rámci projekcí pro studenty ze Zlatého fondu světové kinematografie ). Působivý příběh z poválečného pohraničí vyprávěný převážně obrazem ( málo dialogů ). Čiší z toho skličující atmosféra ( podpořená vážnou hudbou Bacha a Strausse ) šedé poválečné doby, kdy byly vztahy mezi lidmi napjaté. Doba, kdy navrátivší se psychicky poznamenaný voják nemá téměř žádný důvod žít. Jediné, co je pro něj důležité, je snaha o navázání citového pouta s německou ženou, která u něj uklízí... Petr Čepek i Emma Černá jsou výborní. (20.12.2004)

Nepopírám nezpochybnitelný kvality tohoto snímku - kolem a kolem jde o melancholicky deprimující a emocionálně frustrující psychologické drama o problematice jazykové bariéry a xenofobie - ale jsem přesvědčen, že zde František Vláčil dehonestuje svůj unikátní talent a částečně jím tristně mrhá - a to se mu bohužel stalo osudným - páč po premiéře snímku (a zároveň taky derniéře) byl okamžitě poslán do trezoru a Vláčilova tvůrčí křídla byla nelítostně přistřižena - on se ale odhodlal bránit vůči komančům, a posléze točil politicky neangažovaný filmy převážně s lyrickou stylistikou - a nejen proto si zaslouží nezměrný respekt. Problém ale tkví v tom, že se mi 'Adelheid' svou tématikou netrefil do noty a vkusu.... Kdyby Vláčil alespoň využil onu černobílou desaturaci vizuálu - což by jen umocnilo tíživou atmosféru - neváhal bych, a bezprecedentně pálil pětikvalt. Jen mohu podotknout, že snímek vznikl pod záštitou scénáře Vladimíra Körnera, který se jen tak mimochodem přátelil s Che Guevarou.... [#46.LFŠ] (16.08.2020)

Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... (13.01.2012)