Zvonimir Rogoz

Chorvat Zvonimir Rogoz se narodil 10. října 1887 v chorvatském Záhřebu do rodiny advokátského koncipienta. V devíti letech však ztratil oba rodiče a kmotr ho poslal studovat na soukromou obchodní školu ve Vídni. Na této škole však dlouho nevydržel a přešel na dramatickou školu Viktora E. Frühmanna.

Po dvou letech odešel k Gjurovi Prejcovi do Národního divadla v Záhřebu jako volontér pro malé role (1907 – 1908). Záhy působil u společnosti P. Ćiriće (1910 – 1914), v divadlech v Osijeku a Varaždině (1914 – 1919), kde se uplatnil i v operetě jako režisér, a v lublaňském Národním divadle (1919 – 1929).

Po úspěšném hostování v pražském Národním divadle (1927 a 1929) se zde natrvalo stal členem činohry (1929 – 1945). Po osvobození odešel jako herec a režisér do oblastních divadel v Českých Budějovicích (1945 – 1946), Kladně (1947 – 1948) a v Hradci Králové (1949 – 1950).

Roku 1950 však odmítl podepsat hanlivé prohlášení proti jugoslávskému vůdci Titovi a musel se roku 1951 vystěhovat. V rodné Jugoslávii hrál v Národním divadle v Záhřebu (1951 – 1956) a od roku 1956 do vysokého věku v Divadle Branka Gavely. Do Čech se vrátil krátce ještě roku 1971 u příležitosti natáčení svého medailonu.

Používal také pseudonym Jaroslav Maliha. Zvonimir Rogoz byl skvělým moderním hercem civilního herectví s oduševnělou jihoslovansky řezanou tváří, pohybovou a mimickou ukázněností a kulturou v krásně podmanivém a zvláštně zabarveném hlase. Postavy vytvářel s psychologií, charakterem a vrozeným temperamentem.

Do Čech se dostal na pozvání K. H. Hilara k hostování „Hamleta" roku 1927. Svým herectvím všechny oslnil, a bylo mu nabídnuto angažmá v ND, když se naučí česky. Dikce, jež nesla stopy mateřštiny, mu zezačátku omezovala herecký vývoj. Skvělé postavy ztvárnil v „Idiotovi", v „Muži s kobylou", v „Pánech Glembajových" či „Na čem záleží". V ND také režíroval a překládal hry do češtiny.

K filmu přišel do styku teprve v Čechách na sklonku němého filmu. Původně se měl s Bronislavou Liviou objevit v prologu v Krňanského němém dramatu ČERNÝ PLAMEN (1930). Pak byl ale film ozvučen a prolog přetočen s F. X. Svobodou. A proto za právoplatný filmový debut Zvonimira Rogoze musíme považovat roli knížete Dolgorova v Kodíčkově komedii OBRÁCENÍ FERDYŠE PIŠTORY (1931).

Nejdříve vyjmenujme jeho malé role, které sehrál ve filmu do roku 1945: důstojník (LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE), ředitel Simonidesových závodů (HEJ – RUP!), lékař (TULÁK MACOUN), písař (CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH), pan Pošusta (CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVY DUŠE), nakladatel (MADLA ZPÍVÁ EVROPĚ), maestro Bondini (TANEČNICE), Linhart (ČTRNÁCTÝ U STOLU) a další.

Z oněch velkých úloh musíme vyjmenovat frigidního Emila Jermana v české, německé a francouzské verzi dramatu EXTASE (1932) Gustava Machatého, vraha Friedmanna v Innemannově detektivce VRAŽDA V OSTROVNÍ ULICI (1933), národního hrdinu Milana Rastislava Štefánika ve Svitákově životopisném MILAN RASTISLAV ŠTEFÁNIK (1935) – za tuto roli obdržel Filmovou cenu Filmového poradního sboru (1935) či rybáře Nikolu v koprodukčním dramatu ...A ŽIVOT JDE DÁL... (1935).

Po válce, z důvodu působení na mimopražských scénách, hrál epizodky ve snímcích: HOUSLE A SEN (dirigent), TŘI KAMARÁDI (prapředek Donel), MUZIKANT (ředitel cirkusu), AŽ SE VRÁTÍŠ... (úředník), PŘÍPAD Z – 8 (cizí návštěvník), KRAKATIT (předseda shromáždění), KARIÉRA (rentgenolog) a zcela naposled REVOLUČNÍ ROK 1848 (záludný kníže Clemens Wenzel Metternich).

Po návratu do Jugoslávie hrál několikrát malé filmové roličky, např. v dramatu AM ANFANG WAR ES SÜNDE (1954) českého režiséra Františka Čápa a v dramatu MACISTE NELLA VALLE DEI RE (1960) se setkal s budoucí hvězdou Terencem Hillem. Uvedl se také například ve významném drsném dramatu OKUPACE VE 26 OBRAZECH (1978), kde sehrál postavu bývalého carského admirála.

Rogoz filmoval až do své smrti, kdy byl jeho poslední snímek GLEMBAJEVI (1988) uveden (30. červen 1988) až po jeho smrti. V Čechách Rogoz působil rovněž v rozhlase a v Jugoslávii v televizi (VRAPCIC, CINTEK či SAN) a jako pedagog na Akademii pro divadelní a filmové umění. V českém filmu a divadle hrála také jeho dcera Libuše Rogozová.

Kromě medailonu z roku 1971 o něm byl natočen dokument ZDRAV ROGOZ U ZDRAVOM TIJELU (1987). Vydal memoáry „Mojih prvnih sto godina" („Mých prvních sto let"). Byl jmenován Národním umělcem Chorvatské republiky Jugoslávie (1968) a roku 2005 chorvatským měsíčníkem Hollywood 11. nejlepším chorvatským hercem všech dob. Prý měl v 93 letech dokonce ještě zplodit jednoho potomka. Zvonimir Rogoz zemřel 6. února 1988 v jugoslávském Záhřebu ve věku úctyhodných sta let (některé prameny uvádějí rok úmrtí 1987).

Jaroslav "krib" Lopour