Antonín Moskalyk se narodil 11. listopadu 1930 v podkarpatském Chustu do rodiny bývalého carského důstojníka a učitele a členky uherského šlechtického rodu Galgocziů. Vyrůstal na Brněnsku, věnoval se ochotnickému divadlu a sportu. Po maturitě na brněnském gymnáziu pracoval v Brně jako konstruktér a pomocný dělník. Po angažmá u bratislavského Dědinského divadla (1952 – 1953) následně vystudoval roku 1958 na pražské DAMU režii a estetiku.
Ale už za studií byl asistentem režie v pražském Národním divadle u Alfréda Radoka (tř. „Komik“). V letech 1959 – 1991 byl do svého odchodu na penzi režisérem a scenáristou Československé televize. I jako penzista pracoval až do své smrti s novou Českou televizí.
I během své filmové a televizní režijní praxe pokračoval jako divadelní režisér („Don Juan“, „Kdyby tisíc klarinetů“, „BaPoPo“, „Zuzana je sama doma“, „Expresso Bongo“, „Třetí přání“, „Zuzana je všude jako doma“, „Paní Biedermann a žháři“, „Maškaráda“, „Macbeth“, „Vězeň na Druhé avenue“) pro řadu divadel (DISK, Divadlo Na Zábradlí, Divadlo Rokoko, Semafor, Městská divadla pražská, Divadlo E. F. Buriana, Národní divadlo v Praze, Východočeské divadlo Pardubice).
Ještě jako student si zahrál i na prknech Národního divadla a na scéně DAMU DISK: Eglamour („Dva šlechtici Veronští“), Diaprepes („Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“), Makaryčev („Zlatý kočár“), Franta („Loupežník“) či Kubíček („Josefina“).
V 60. letech Antonín Moskalyk debutoval i jako filmový režisér. Po středometrážním příběhu o zrodu přátelství otce a syna pod názvem ORANŽOVÝ MĚSÍC (1962) natočil o tři roky později komedii s Danou Syslovou a Oldřichem Vlachem DÉLKA POLIBKU DEVADESÁT (1965). A o dva roky nato uvedl do kin psychologické drama podle novely Arnošta Lustiga DITA SAXOVÁ (1967).
Na začátku 70. let filmoval režisér pro Československou televizi barevný snímek podle slavného stejnojmenného románu Boženy Němcové BABIČKA (1971) s Jarmilou Kurandovou v titulní úloze moudré babičky Marie Magdalény Novotné. Ovšem projekt byl nakonec promítán v kinech ve dvoudílné podobě jako klasický hraný film.
Během normalizace se Moskalyk na filmovém plátně a v české kinematografii jako film režisér odmlčel. Vrátil se až po jedenácti letech pohádkou podle Karla Jaromír Erbana „O dvou bratřích“ pod názvem TŘETÍ PRINC (1982) s Libuší Šafránkovou a Pavlem Trávníčkem.
Svojí filmovou kariéru ukončil opět koprodukčním česko – polským dramatem, který těžil tématem z období druhé světové války KUKAČKA V TÉMNÉM LESE / KUKUŁKA V CIEMNYM LESIE (1984) na námět Eduarda Pergnera a Z. K. Slabého. Téměř u všech svých projektů byl i spoluautorem literárních nebo technických scénářů. Ovšem nejvíce režijní práce předvedl v televizi.
Točil desítky televizních inscenací, filmů (KONEC VELKÉ EPOCHY, RAPORT, BAROMETR, KRÁSKA A ZVÍŘE, KLÍCKA, DLOUHÝ PODZIMNÍ DEN, ŽIVÁ MRTVOLA, KRÁL KRYSA, PORTRÉT, VNITŘNÍ ZRAK atd.) a seriálů (DREYFUSOVA AFÉRA, MATKA, POLOM V BEZVĚTŘÍ ad.), z nichž umělecky nejcennější byl film na námět Arnošta Lustiga MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU (1965) a seriály PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY a též ČETNICKÉ HUMORESKY.
Ovšem během natáčení třetí řady ČETNICKÝCH HUMORESEK Moskalyk zemřel a seriál za něho dokončila dcera. Současně režíroval v televizi a na divadle i za hranicemi (např. Belgie). Kromě divadla, televize a filmu se uplatil též v rozhlase (například „Manon“, „Samotka“, „Cyril“, „Josefina“).
Kromě festivalových ocenění (jež dostaly jeho filmy) Moskalyk získal Cenu kritiky (1965) a Zlatou nymfu (1966) na MTF Prix Italia a MTF Monte Carlo, Trilobita (1966) a Státní cenu (1967) za MODLITBU PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU, Peněžitou odměnu FSB (1968) za rok 1967 za DITU SAXOVOU, Velkou cenu (1974) na Prix Bert Leusen Belgie za ŽIVOU MRTVOLU, titul Zasloužilého umělce (1989) a těsně před smrtí uvedení do Dvorany slávy TýTý (2005).
Angažoval se ve FITESU, roku 1994 byl výkonným ředitelem MFF Karlovy Vary a 1995 pražské přehlídky Zlatý Golem. Dcerou byla režisérka a scenáristka Pavlína Moskalyková (*1960). Antonín Moskalyk zemřel po těžké nemoci 27. ledna 2006 v brněnském Masarykově onkologickém ústavu, několik měsíců po svých pětasedmdesátých narozeninách.
Jaroslav "krib" Lopour
