Babička

Stydím se to přiznat, ale "Babička" Boženy Němcové pro mě nikdy nepředstavovala zajímavé čtení, ať už je to způsobené vynucenou povinnou četbou nebo vlastní mentální nedostatečností. Snad do té poklidné venkovské poetiky někdy dospěju, ale prozatím nezbývá, než filmovou verzi z roku 1971 ohodnotit o stupínek výše než knižní předlohu, protože jsem ji viděla až do konce 2x (bez větších výhrad či výraznějšího zaujetí), zatímco knihu jsem nikdy nebyla schopná dočíst. 61% (14.04.2009)

Úprimne ľutujem každého, kto nemal takúto babičku ... Ja som mala tú česť byť isté obdobie svojho života takou "Barunkou", a možno i to je dôvod, pre ktorý tento film tak veľmi, veľmi milujem. Jeden z mála snímkov, ktorý mi vždy, a tým myslím naozaj vždy, dokáže obnoviť narušenú rovnováhu, a na ktorom - bože daj - snáď budú odchované ešte i moje pravnúčence ... Skrátka, prenádherná exkurzia do sveta nevinnosti, prostoty, sedliackeho rozumu, spolunažívania s prírodou, dobrých medziľudských vzťahov ... do sveta, kde i menej šťastné okamihy majú svoje miesto, opodstatnenie a pochopenie. Azda ani nebudem preháňať, ak si trúfnem napísať, že Božena Nemcová týmto dielom vzdala hold nielen svojej babičke, ale všetkým dobrým a láskavým starým mamám celého sveta. (21.03.2012)

Koukám na to po letech a jsem spokojená. Tato verze na mě působí silněji než kniha, která mě v dětství nebavila. Je chyba, že se jednalo o povinnou četbu. Vše povinné je přijímáno s averzí a navíc jsme tomu, jako děti, nemohli plně rozumět. Božena Němcová byla natolik zajímavá osobnost, že by mě potěšil velký film i o jejím životě dospělém. A vůbec by mi ve scénáři nevadily ani spekulace stran jejího původu, ani její údajná uhrančivá krása, ani zástupy milenců plus pokrytci uspořádaný monstrózní pohřeb... (22.04.2019)

Druhé klasické ztvárnění nejklasičtější české literární látky je neméně přínosné jako to protektorátní. Základní rozdíl je dán pokrokem filmové řeči, který při srovnávání vyvolává jakoby silně diskontinuitní pocit. Pravda je to jen zdánlivá. Naopak v mezích možnosti Moskalyk usiluje o kontinuitu (příbuznost typů vytvářených Brzkovou a Kurandovou, v současnosti by na této pomyslné parketě byla nejvíce doma Libuše Havelková) v postavách i v pojetí. Usilování o blízkost pochopitelně nechce být totožností. Cykličnost literární předlohy je tu ještě více oslabena ve prospěch realistické linky. Z ženských - v tomto ztvárnění určujících postav - jsou vysoko nad průměrem Šafránková (v porovnání s Tanskou ve všech ohledech zralejší výkon) i nedoceněná Geprtová (Štěpničkovou bych nezavrhoval). Pominuta by neměla být ani Květa Fialová, svým osobitým herectvím dokonale odpovídající představě hodné paní kněžny, i slovenská komtesa Magda Vášáryová. Z mužských postav asi nejvíce vyniká myslivec Petra Čepka. Tato realistická pohádka pravdivého snu - tak to také odpovídalo idylicky založenému ženskému typu Němcové - není na první zhlédnutí dost často přiměřeně doceňována. Právě proto, že své největší přednosti zrcadlí hloubkou, která jí propůjčuje nadčasové poselství. Poselství lásky a naděje, poselství života silnějšího než smrt a ve své umělecké fikci silnějšího a pravdivějšího než jevová skutečnost našich všedních dnů. (04.01.2008)

Motto: "Já těm vašim novotám nerozumím!" Jedním z důvodů, proč má spousta lidí ke knižní předloze negativní vztah, je bezesporu fakt, že je postihlo neštěstí vidět Babičku ve filmových barvách. Ono se to nabízí - koukni na zpracování klasiky, je to trochu i povinnost. Jenže ne. Žádná taková povinnost neexistuje. A lépe je nevidět. Jistě že Moskalyk a spol. byli při vytváření "babičky pro současnou generaci" konfrontováni s existencí filmové Babičky černobílé, věrně následující autorčin text, kterou lze na rozdíl od barevného pokusu doporučit místo školní četby. Povedlo se jim však jen to, že protektorátní verzi, která není sama o sobě nic zvláštního (je až příliš památníková, jak by se řeklo), můžeš tváří v tvář této novotě konečně považovat za filmový zázrak. "Stará babka" nepotěší obvzláště, ale odlišně od verze s Libuší Šafránkovou ani neurazí. Aby bylo jasno, nejsou to herecké výkony, které Moskalykovu Babičku kazí. Jarmila Kurandová vytvořila takovou babičku, jaká byla v jejích silách. No a když k ní na závěr přichází paní Šafránková, je to snad jako by vcházela mladičká Barunka Němcová. Jenomže proč? Při příjezdu babičky na Staré bělidlo je podle knížky Barunce asi šest, tady jí je šestnáct nebo kolik. Nevěřím tomu, že jí taková holka bude česat vlasy a žadonit o pohádky. Neuvěřil jsem ani na chvíli. Jistě není třeba, aby se jakákoli adaptace striktně držela původního textu, ba spíše opak je pravdou, jenomže Moskalykův film, vzniklý "na motivy povídky Boženy Němcové", je vyvrabčená Babička doplněná o vlastní pokusy někoho, kdo si myslel, že je lepší spisovatel než spisovatelka sama. A tak aťsi je Viktorka klidně napřed normální a pak se v průběhu filmu zblázní, ale neberu, že se kvůli tomu kazí všechno ostatní, včetně pointy "Viktorka má také hvězdu, ale je zakalena". Právě onen démon a středobod knížky, jehož osudům Němcová věnovala celou kapitolu, je ve filmu rozlit do všech postav, aby z něj učinil vpravdě děsný a nestravitelný film. Když v protektorátní verzi na babiččinu otázku, zda si někdo ještě vzpomene na její slova, na její českou řeč, odpovídá Barunka "Já nezapomenu!", je to přece něco. V barevné Babičce není nic. Asociace: Tři oříšky pro Popelku, Babička, Máj (20.05.2013)