garmon

Antropolog Narcis (Fernando Bordeu) se spolu se svou ženou Evou (Willeke van Ammelrooy) náhodně seznámí s chilským komunistickým milionářem Luisem (Jean Badin). Děje se to v den, kdy Nizozemský svaz sovětů a Spojené socialistické státy Irska pořádají na plážích manévry. Trojice se spřátelí a Luis mladý pár pozve na svůj pozemek v Patagonii, kde žijí dva poslední indiáni kmene Yachanes, Adam (Herbert Curiël) a Eden (Amber De Grau). Jejich předky zdecimoval kolonialismus a imperialismus a tito dva působí na nově příchozí přinejmenším poněkud retardovaně. Přesto se Narcis pouští do výzkumů jejich jazyka. Postupně se ukazuje, že okolo domu je pohřbena řada znepokojujících předmětů a také králičích lebek. Vztah Narcise a Evy se rozpadá a Luis Evě věnuje svůj dům darem. Zde se děj filmu otáčí, Narcis mizí ze scény a Eva se ujímá vedení domu. Rozhoduje se, že jej změní v obraz domu svého dětství a zavádí striktní pravidla a přísný denní itinerář pohybu osob. Adam a Eden se mezitím učí evropské kultuře.

Régime sans pain znamená „Dieta bez chleba“. Je to jen jedna z mnoha surreálných asociací, které posouvají zápletku Ruizova filmu směrem k dalším konotacím a aluzím. Příběh filmu se odehrává v budoucnosti roku 1982 a je vyprávěn retrospektivně vozíčkářkou Alouette (Anne Alvaro), z pohledu ještě vzdálenější budoucnosti. Princ Jason III. (Olivier Angèle) zjišťuje při své pravidelné večerní TV show pokles sledovanosti a prchá od svých povinností (zejména od vlastní ritualizované smrti při autonehodě). Je však lapen a vymazán zevnitř tajemným profesorem Piem (Gérard Maimone). Alouette a Pie se pak rozhodnou, že zcela prázdného bývalého Jasona III. znovu přihlásí do konkurzu na prince, nyní už na Jasona IV. Pomocí esoterického východního učení metody Stanislavského tak musí bývalý Jason III. podstoupit řadu peripetií a zkoušek, aby se znovu mohl ujmout pozice vládce země Vercors.

Příběh La Ville des pirates není nejdůležitější, příběhů je zde ostatně vícero, hlavním smyslem filmu je cyklický návrat hlavního hrdiny, božského dětského vraha Malo (Melvil Poupaud). Objevuje se vždy nečekaně, vždy znovu neznámý, a přesto očekávaný. Právě tak se jednoho dne připojí k dívce Isidore (Anne Alvaro), jejíž osoba anebo spíše osoby nás celým filmem provázejí. Isidore neměla v tomto životě štěstí, po nepodařené svatbě a pobytu v klášteře skončila jako schovanka u staršího muže a jeho mladé ženy, kterým posluhovala. Poté, co najde prsten, který zhmotní chlapce Malo, zabijí spolu jejího adoptivního otce a odplouvají spolu na Ostrov pirátů. Tam, uprostřed staré pevnosti, v Zahradě alegorií, svádí piráti rok co rok bitvu se Španěly. Tam také žije anebo spíše žijí bytosti představované v první řadě mužem Tobym (Hugues Quester). Je jich však uvnitř něj vícero a ukazuje se, že tato „rodina“ je ve skutečnosti ona, kterou vyvraždil jejich synek Malo. Anebo je to tak, že i Toby je pouze částí Isidore?

Film se odehrává v době voleb v roce 1973 těsně před vojenským pučem v Chile. Dívka z chudé rodiny María (Beatriz Lapido) se seznámí s boháčským synkem Juanem Carlosem (Rodrigo Ureta) a je to první láska. Chodí spolu po klubech a zažívají atmosféru možné revoluce. Postupně však začnou do popředí vystupovat i problémy, které mladé lidi rozlučují. Mariina kmotra a matka vztahu nepřejí, nepřejí mu ani samotné sociální rozdíly mezi mladými lidmi: zatímco María bydlí v komunálním bytě, kde přespává kromě jejích sourozenců i řada známých, rodina Juana Carlose má vilu. Na základě dialogů a situací scénář často důmyslně rozkrývá absurditu komunikace. Průvodcem děje je rovněž telenovela se svými kýčovitými zápletkami.

Raúl Ruiz volí v tomto filmu kombinatorické prolínání devíti příběhů. Ty se protínají, jak film přeskakuje v čase. Mezi jejich motivy se setkáme se zrcadlem, které krade to, co odráží, s perlou ukradenou takto z obrazu odalisek, který je ale ve skutečnosti tajnou mapou k pirátskému pokladu… Procházíme příběh seminaristy, pro nějž jeho otec – Žid – získal od mrtvého, kterého vykoupil, bezedný měšec, dále se setkáváme s ženskou figurou, která může být kněžka lásky při tajné orgii, tanečnice v nočním klubu anebo jeptiška, s mužem ze současnosti, jehož každodenní život předpovídá den předem jedna konkrétní webová stránka, anebo s piráty, kteří založili v Chile vlastní stát. Na základě vlastnictví jejich 22 prstenů se dá procházet mezi světy. O tyto prsteny usilují dva pirátští bratři a další z pirátů, který jediný ve skupině 22 nepatřil k příbuzenstvu, za to zaplatil životem před vstupem do jeskyně, kde je poklad ukryt, a ještě mnoho staletí po své smrti sytí dírou z rakve salámem chorizo chudé (ale občas je i sní – je kanibal). A také se zde setkáme s příběhem ďábla, který umožňuje za poplatek měnit podobu člověku, který nemá rád svůj zjev, aby, když se muži znelíbí i jeho nový zjev, způsobil, že na sebe bude brát podobu kohokoliv, na koho pohlédne.

Rámcem filmu je situace, kdy hlavní hrdina William (Jean-Marc Barr) sedí se svou vyvolenou v luxusní resrtauraci a baví se tím, že za těžkým závěsem sedí ostatní hosté a nevěda, že je tak blízko, komentují jeho osobu. Jejich teorie a drby se ovšem stávají v průběhu filmu temnější a temnější a William se baví stále méně.
Williamovi se podařilo vyhrát obnos, který jej a jeho ženu Anne-Marie (Elsa Zylberstein) zajistí do konce života. Bonus této částky je panství, rodinné sídlo, či firma Nucingen, umístěná v Ruizově adaptaci až kamsi do chilské Patagonie. Už při náročné cestě není Anne-Marii příliš dobře a prostředí venkovského sídla plného lidí vyšinutých, senilních anebo rovnou bláznů tomu rozhodně neprospívá. Před několika lety zemřela ve vile Léonore (Audrey Marnay), láska obyvatele vily Dietera (Thomas Durand) a takřka sestra jeho sestry Ully (Laure de Clermont-Tonnerre). Smrt Léonore byla podivná a ona jako duch i nadále běžně funguje mezi obyvateli vily. Horší je, když se začne zajímat o Anne-Marie. Ostatně obyvatelé domu se příliš netrápí s tím, že by Williamovi měli vilu vyklidit a spíš vymýšlejí varianty, jak jej či jeho ženu učinit svými příbuznými…

Celá náruč příběhů nestačí na vyjmenování aluzí, které nabízí film o třech dánských korunách vykupujících živého námořníka na lodi mrtvých. Projdeme v nich desítky exotických míst, setkáme se s femme fatale s jediným tělesným otvorem, chodíme vzhůru nohama po stropě tunelu, z něhož řídí svobodní zednáři celý svět. Na místa, na která nám je umožněno se vrátit, přicházíme v jiném časoprostoru, řadu let poté, co jsme je nedávno opustili. Setkáváme se na nich s milenci svých sester, které se oběsily anebo utrápily poté, co nás samotné srazil kamion těsně před předchozím návratem do našeho domu. Na lodi, na které sloužíme, máme za úplatu k dispozici nájemnou matku. Občas se může stát, že když skočí některý z našich námořnických kumpánů přes palubu, je druhý den zpět na svém místě – ba co víc: může se stát i to, že sebe samotné vidíme na palubě na několika místech zároveň a při blížícím se neštěstí pak všem pomáhá pouze zpívat tu svou jednu píseň. A pak, jednoho dne za bezvětří, se loď potopí. Pokud se nám podaří zachránit se na člunu, po čtyřech dnech na širém moři sledujeme tu samou loď vynořovat se z hlubin, novou, opět osazenou mrtvými námořníky. Toto vše a mnohé další vypravuje onen živý námořník během jedné noci mladému muži, který právě zabil svého milovaného profesora a potřebuje utéct ze země. Hodilo by se mu nechat se najmout na loď. Podmínkou ovšem je, že sežene tři dánské koruny a vyslechne si námořníkův příběh…

Středobodem filmu je osoba Celso Robles (Sergio Hernández) ve dvou časových rovinách. Jako malý chlapec dostává špatnou známku z matematiky, na svých dětských toulkách zažívá dobrodružství s Ludwigem van Beethovenem (Sergio Schmied) anebo se spřátelí s pirátem Johnem Silverem. Oproti tomu Celso Robles (Sergio Hernández) na konci svých dní je nadcházející důchodce, který ví, že mu usilují o život. A oni opravdu usilují: naproti přes ulici žije charismatická Nigilda (Valentina Vargas), která se chystá spolu s nájemným vrahem Rolem Pedrem (Cristián Gajardo) dona Celsa odpravit kvůli jeho úsporám. Nebude to ale zdaleka tak lehké… Potemnělý, ale i hravý Ruizův film má za téma nevyhnutelnost konce a lidské berličky, kterými si jeho trpkost oslazují.

Kámen se odehrává ve skutečném Čechovově muzeu a soustředí se na varianty vztahu mezi mladým muzejním hlídačem a starším návštěvníkem, který do budovy pronikne a přežívá v ní v různých podobách. Možná tak, jak se proměňuje podoba samotného Čechova v prizmatu jeho děl. Přítomny jsou všechny konstanty Sokurovova filmového stylu: redukce děje, střihu, akce a barevnosti, deformovaný obraz, a naopak výrazně komponovaná zvuková stopa plná přírodních zvuků, šumotu, ruchů, dechu anebo fragmentů artificiální hudby.

Balerína ukradne v obchodě s brilianty brož a od té chvíle ji pronásleduje tmavý balónek. Žena s kornoutem na nose krmí u stolu dítě a poslouchá rádio, z nějž zní záznam z baletu, v němž balerína účinkuje. Dítě odmítá jíst, žena dává zbytek jídla psovi a stále poslouchá rádio. Vidíme přímo do prostoru jeviště: brož začíná balerínu pálit. Žena s kornoutem spravuje na stole světlo a jiskry sršící z elektrického výboje pálí balerínu na jevišti skrz brož. Tu předává nakonec své kolegyni a cítí úlevu. Pes stahuje ze stolu ubrus a s ním i ženu s nosem. Nakonec vidíme nos, z jehož špice se kouří po elektrickém výboji.

Film o Ivanu Mazepovi (1639–1709), ukrajinském hejtmanovi, který vypověděl posloušnost caru Petrovi Velikému (Vjačeslav Dovženko), prohrál v Bitvě u Poltavy a dožil v emigraci, se Jurij Iljenko pokoušel prosadit třicet let. Film, který měl premiéru na Berlinale v roce 2002, prošel několika verzemi střihu a cenzurními zásahy, a ještě v roce smrti režiséra (2010) byla představena další střihová verze s novým prvkem voiceoveru samotného Iljenka. Film má sedm hlavních výjevů koncipovaných jako obrazy ze života Mazepy (Bogdan Stupka). Kromě nich obsahuje přebohaté odkazy k současnosti a doslova gejzír gagů, parodií a obscenit, které Iljenkovo ryze filmové vidění doplňují o divadelní aspekty. Modlitba za hejtmana Mazepu je barokně divoká postmoderní freska o vzteklém žalu režiséra nad osudem sebe sama a nad osudem ukrajinského národa.

V druhém kruhu pekla soudí podle Danteho „Božské komedie“ krétský král Mínós hříšníky. Mladý muž v tomto filmu nalézá svého otce mrtvého. Během dní, kdy vyřizuje všechny úřední náležitosti pohřbu, přespává v nehostinném bytě s mrtvolou. Okraden o všechnu hotovost, musí se spolehnout na praktičnost a dobrotu tvrdé úřednice pohřební služby. Film zachycuje oddělenost vnitřního prožívání bolesti a reality při odchodu nejbližšího člověka.

Režisérka pokleslých fantasy filmů s pseudonymem známého brakového tvůrce Joy D'Amato (Elina Löwensohn) se v rámci tohoto krátkého filmu loučí se svým mládím a se svou láskou Apokalypsou (Pauline Jacquard). Jejich vztah je u konce a Joy prochází ve své mysli obrazově-esejistickou formou okolnosti své tvorby, své ambice, postavy, autoprojekce, ale i příběhy svých obětí: lidské trosky stárnoucí herečky Ulli (Vimala Pons), která příliš brzy viděla svého otce sledovat soft porno, post-teenagerské hvězdičky Vul odeslané na narozeniny vlastní matkou na Mars, aby tam byla znásilněna mimozemšťany, anebo duše nekrofilního anděla smrti a múzy Jeana Cocteau, herečky Friedy Boher (Nathalie Richard). Ultra Pulpe je film o ženství, o inspiračních zdrojích v braku, o plastové estetice 80. let 20. století, o nahotě, o stárnutí, ale i o tom, že vše předešlé může být v rámci fikčního světa vtipná podívaná.

V ruském pohádkovém lese plném oživlých hub, polidštěným medvědem, někdy uprostřed doby středověku, se odehrává vyprávění předčitatelky (Světlana Němoljajeva) ruského velkovévody Alexandra II. (Sergej Koltakov). Je založeno na povídce „V houštině“ Rjúnosuke Akutagawy, podle níž už natočil svůj proslulý film Rašomón Akira Kurosawy. Zde se v ryze ruských plenérových kulisách opět zkoumá věrohodnost svědků mysteriózní vraždy a nemožnost dobrat se v našem světě jedné pravdy. Režisér filmu Rustam Chamdamov do něj však vpletl ještě příběh 295. ze souboru vyprávění „Tisíce a jedné noci“. V něm se prohlubuje neskutečnost pravdy ještě víc a distance nabývá jeho příběh i zdramatizováním samotným velkoknížetem a všetečnou, nekorektní předčitatelkou.

„Anna Karamazova? Nikdy jsem o ní neslyšela,“ říká v závěru filmu jeho hlavní představitelka Jeanne Moreau. A přece právě o kombinaci povah Kareniny a Karamazovců, výsostných typů ruského literárního hrdiny, celý Chamdamovův film je. Žena (Jeanne Moreau) prochází po svém návratu z lágru schodišti a byty, hledá své staré přátele a příbuzné, ale ti jsou dávno mrtví. V bytech bydlí místo nich buď udavači, šílené stařeny anebo opuštěné děti, jejichž morálka je podobně zničující, jako byla ta Ivana Karamazova. Na ulici ženu pronásledují vidiny zla anebo se ona snaží pronásledovat drobnou bílou kočičku-dítě. Ta ji zavede do kina, kde z únavy usne u prastarého filmu, který vypráví příběh dvou hereček – kolegyň z němé éry kinematografie. Protože se jim nedaří zbohatnout skrze film, který právě točí, pokusí se uniknout skrze linii Bílých za občanské války v Rusku, a patrně přes Krym odejít dále do Cařihradu. Je možné, že žena byla kdysi jednou z nich? Nakonec, už opět na ulici, potkává umělce, který skončil jako pouhý obraceč not. Rozhodne se mu pomoci za každou cenu, i za cenu vraždy a s pomocí jedu.

Chudý venkovan Pjotr (Boris Chmelnickij) miluje dívku Pidorku (Larisa Kadočnikova), ale její otec o jejich sňatku nechce ani slyšet. O svatojánské noci se Pjotrovi zjeví démon Basavruk (Jefim Fridman) a ukáže mu zdroj bohatství, jen zde musí být napřed prolita nevinná dětská krev. Piotr si pak Pidorku bere za ženu, ale tíží ho vina až k zešílení. Nakonec se zapálí v nové chalupě a Pidorce zbyde jen jeho popel a sekyra. Putuje pak osamělá s ranečkem popelu a se sekyrou vyprosit Piotrovi vzkříšení od Panenky Marie. Na své pouti však potkává mnohé překážky a dobrodružství.

Kdo vlastně byla Kněžna Olga (Ljudmila Jefimenko) a jaký je její odkaz? Scénář Iljenkova filmu se k odpovědi dobírá přes rafinovanou strukturu rámcového vyprávění, kdy se skrze mnohohlasé svědectví dobíráme pravdy (a něčeho víc než pravdy): přes krutost činů pohanské vládkyně, přes vyprávění o jediné opravdové lásce mladé dívky se příběh dostává až ke státotvorným myšlenkám ženy, která přijala jako první vládkyně na Rusi křest. To vše je pojato ve velkoryse výpravném historizujícím stylu se silně výtvarnou a dynamickou kamerou typickou pro hnutí poetického ukrajinského filmu.

Táňa Imortelka (Renata Litvinova) je smrtka. Provází k smrti nemocnou Ritu (Olga Kuzina) a připravuje jí příjemný odchod. Rita žije už nějakou dobu v nemocnici, navštěvuje ji jen její zamilovaný přítel Kolja (Nikolaj Chomeriki). V nemocnici pracuje rovněž Ritina přítelkyně Naďa (Taťjana Drubič), která se jako doktorka brzy dozví pravdu o Ritině stavu a spolu se smrtkou Táňou se Ritu k odchodu pokoušejí připravit a postarat se o důležité věci s ním spojené.

Približenije je film o paměti, o národu, o vzdělání a s nimi spojené nicotnosti osobního osudu a upínání se k němu. O absurditě národovectví bez pravé hrdosti anebo o nechuti se podvolit vymývání mozků. Sledujeme zde výsek postupně se vyvíjejících situací z několika prostředí: jednak je zde rodina se dvěma takřka dospělými dětmi, rodina, v níž si mladí s rodiči nerozumí, rodina, ve které otec vyvíjí absurdní snahy o zachování majetku a paměti rodu, aniž by si byl jist, kdo a co k němu vlastně přináleží. V druhé rovině sledujeme výuku ve škole: floskule, trapnosti, hlouposti, které se vtloukají do hlav mladé generaci, která – snad – stále vzdoruje, namísto, aby šla poslušně vyškolena ve vojenském útvaru kamsi bojovat. V třetí rovině sledujeme domácnost samotného učitele, jehož žena, rovněž učitelka, je zcela vyhořelá a radí mu, aby se pracemi svých studentů vůbec nezabýval. A v poslední z rovin sledujeme osudy otce rodiny, který dochází do ruin bývalého rodinného sídla, ruin uprostřed ostatních ruin v horách, nad nimiž ční socha Lenina a občas zde projede auto se dvěma kráskami anebo projde člověk s praporem – praporem jakéže země?

Žeňa (Taťjana Kovšova) sní o tom, že je v přímé linii potomků A. S. Puškina. Zná nazpaměť jeho „Evžena Oněgina“ a z rodičovského domu utíká na černomořské pobřeží na konečnou tramvaje do polorozpadlé vily továrníka Renaulta snít o romantických zápletkách. Když k její rodině přijíždí na pracovní pobyt rodinný přítel Alexandr (Gennadi Korolkov) se synem Voloďou (Igor Něfjodov), stává se tento pro Žeňu nejen pomyslným starším bratrem, ale také nevyřčenou první láskou, Oněginem. Voloďa se však zamiluje do zpěvačky Valerie (Taťjana Drubič). A k tomu je tu Valeriin dvorní skladatel a přítel Vlad (Alexandr Zbrujev) a tomu se Valeriina nová známost vůbec nelíbí.