49. MFF KARLOVY VARY - Deníček agentů

Srbský snímek Ivana Ikiče se mi velmi težko hodnotí. Bohužel zcela postrádám základní dramatickou stavbu a vývoj hlavních postav; na druhé straně i díky využití neherců působí film působí nesmírně sugestivně až dokumentárně. Výpověď o sociální skupině radikálních fotbalových fanoušků, kteří kromě hněvu a nenávisti, která je spojuje, nemají vůbec nic, mě opravdu zasáhla a poskytla mi spoustu námětů k přemýšlení. Natolik komplexní téma ovšem rychlá řešení nemá. Tři hvězdičky.

Pascal Rabaté ukazuje rozpad tradiční francouzské společnosti i kvůli ekonomické krizi a s tím související pocity deprese či osamění. Východisko a motivaci ke změně nakonec nabízí hlavnímu hrdinovi podobně zasažená duše. Režisér Rabaté, který se dlouhodobě věnuje i komiksu, nápaditě odlehčuje ústřední téma spoustou anekdot a vizuálním zdůrazněním poetiky předměstí. Zdařilý výsledek podtrhují kvalitní herecké výkony obou hlavních představitelů, jejichž výrazová křehkost je pro správné vyznění snímku klíčová. Tři hvězdičky.

Po včerejší kravině v podobě Fishtail, jsem se dneska dostal na tuto Islandskou koninu (chápejte jako film o krávách a koních). Popis komedie / drama je odpovídající, ze samého začátku se střídá jeden úsměvný moment za druhým. Poté se začíná film přetvářet do své smutnější polohy a ukazuje osudy hřebců a jejich osedláváčů. Na premiéře filmu se účastnil sám Benedikt Erlingsson, který se předvedl jako energický a milý chlapík. Svým filmem dokázal svou úctu ke koním, které vnímá nejenom jako dopravní prostředek, ale jako bytosti s duší, přestože jsou jejich životy ovlivňovány lidmi. Pokud už jste viděli nějaké filmy z Islandu, příliš vás celková poetika nepřekvapí, o to víc pak ale můžete porovnávat čím se tento snímek liší od ostatních. Krásné záběry přírody a koní jsou doplněné o údernou hudbu, která podkresluje pohyby na scéně.

Přízemní podvodník s rozvinutou krizí středního věku se protlouká životem na malém městě a jediný důvod k hrdosti spočívá ve výchově dcery z prvního manželství. Předměstská rutina v podobě choreografického stříhání plotů, zahradničení nebo kolektivních sportů ho nijak nenaplňuje, ale v rámci urovnání sousedských vztahů požadovaným vzorcům chování beze zbytku podléhá. Po setkání se stejnojmennou spřízněnou duší se pokouší napravit vztahy v práci i v rodině nebo po letech dodělat rekonstrukci domu, letitá šmelina "hasiče-pyromana" ho ale nakonec stejně dožene a hromadné vyloučení z komunit na sebe nenechá dlouho čekat. Bezvýchodnost a deprese se mimo hlavního hrdinu projevuje i u bratra, majitele obchodu se zábavnými předměty, jež se omylem pokusil o sebevraždu, nebo čerstvě opuštěné těhotné přítelkyně. Pestrobarevná ironizující moralita v groteskním stylu Jacquese Tatiho sleduje bezradného muže bez ambicí a jeho snahu zapadat, i když není zcela jisté, jestli o uznání kolektivu vůbec stojí - nebo jestli vymáchání v dehtu a peří vede k lepšímu konci.

Hned na začátek zdůrazňuji, že film by mě bavil asi podstatně méně bez přítomnosti Petera Dinklage. Přestože se stává modrokožcem živícím se účinkováním v pornofilmech, zachovává si svůj jedinečný sex-appeal známý už ze Hry o trůny. Dokonce i vztah k hlavní hrdince a situace, do kterých dostávají, mi připadaly asi nejpozoruhodnější z celého filmu a následující stopáž tím pádem spíše oslabují. Celkově je film ale výjimečný svým obsazením. Glenn Close zde ztvárňuje pro ni docela atypickou postavu starostlivé matky/babičky. Elle Faning je stejně éterická a čistá jako ve videoklipu Leaning Towards Solace od nejznámější islandské kapely Sigur Rós (známých svou loňskou sérií atmosférických filmových videoklipů nazvaných Valtari film experiment), kde se už v roce 2011 setkala se svým filmovým otcem Johnem Hawkesem. Když se to tak vezme, klip by skoro mohl být delším teaserem k filmu. Rodinný svazek doplňuje Lena Headey, zde stejně prohnilá, jako právě ve Hře o trůny (zase?). Dohromady to funguje. Stejně jako hudební dokres, který je natolik přirozený, že obraz neruší, ale podporuje. Všudypřítomné zvuky pulzujícího života vytvářejí melodii vlastně samy.

"Těsně před smrtí vidíš ty, kteří tě milovali nejvíce." Vizuálně podmanivý snímek vypráví v pěti kapitolách příběh severské bělovlásky Dagny a pěti osob z jejího okolí, s nimiž měla silný vztah. Ať už to byla láska přátelská, dědečkovská, milostná, či nenaplněná. V originálních a úchvatně autentických dialozích, místy prolnutých nevtíravým humorem, s nimi řeší své otázky dívky těsně před dospělostí. Otázky, života, umírání, osudu, svobody, lásky.. Nejedná se však o žádný sebezahleděný filozofický traktát, nýbrž příjemný a velmi inspirativní snímek.

Kdyby se Gibson zdržel ideologického přesahu o vyhnívání tisícileté civilizace, kterou Evropané pomocí kříže a mušket vlastně spasili, mohlo by jít o celkem slušný survival a závěrečný krvavý hon by Apocalypto na Karlových Varech odsoudil maximálně do promítací kategorie půlnočních filmů. Ale vzhledem k tomu, že tvůrce je od pátku festivalem oceněný umělec a jeho poslední počin tedy seriózním uměním kritizující brutální násilí, spadl snímek do jiného ranku. ___ Z rozhovoru na plovárně vyplynuly jasně dvě věci: potomci původních indiánů byli herecky vedeni prakticky jako loutky (takže o nějaké dokumentární / autentické kvalitě nemůže být řeč) a režisér postrádá nadhled, co se vlastního ega týče. Morálně zkažené uspořádání zvrátí (kromě Španělů) jen rodinné pouto, jež otci dodá sílu běžet dnem i nocí s prostřeleným břichem a matka se po dnech hladovění neutopí a stihne i porodit... Vynechám-li příběh, na digitální kameru si povětšinou stěžovat nemůžu, naopak vzbuzuje reportážní pocit z veřejnoprávní televize, ale v kombinaci s triky a akčními sekvencemi z prvního pohledu sklouzává až k maňáskovému divadlu. Na druhou stranu, krvavé stříkance snímá skvěle. ___ Film jsem si užila vlastně až zpětně - při cestě do pokoje po půl třetí ráno na mě totiž hned na úpatí znásilňovacího lesíka čekala zapálená pochodeň, takže paranoidní déjà vu na sebe nenechalo dlouho čekat.

České snímky se do soutěžní sekce dokumentů na KV dostávají narozdíl od hrané tvorby pravidelně a nový počin Jany Ševčíkové se navíc představil ve světové premiéře. Její časosběrný dokument sleduje v průběhu pěti let faru, která funguje jako charita, komunitní centrum a částečně i jako odvykací stanice. Katolický kněz, jemuž úvodní text vykresluje doslova svatozář, není představován jen z pohledu nedoknutelné autority a navíc se ve snímku neobjevuje jako výlučný protagonista. Ševčíková dává prostor přibližně desítce postav vyprávět svůj příběh skrze kamerové zpovědi a sleduje jejich vývoj i po opuštění fary. Ne každý totiž souhlasí s velmi specifickým náhledem kněze na život a po ukončení 'skupinové terapie' je potřeba se postavit na vlastní nohy (nebo kolečkové křeslo). Neuspořádanost a přeskakování od záběrů, kde chybí velká část souvislostí nebo vcelku podstatný údaj o tom, kolik času vlastně uběhlo, vytváří iluzi, že všechny příběhy jsou vlastně stejné a splývají v jedno nevypovídající klubko.

Western s německy mluvícíma hrdinama, ještě divnějšíma postavama než obvykle, kde nikdo nic neříká, nic se moc neděje a nakonec se už zase přijde na křivdu z minulosti a dojde k vraždám. V tom sněhu je to chvíli sranda, ale stejně nevím, proč se ten film točil.

Téměř nedějový dokument pracuje víceméně se dvěma částmi propojenými "pomlkou" mezi nimi a jedinou postavou. Jedna nám ukazuje lesní komunitu v nejrůznějších minidialozích. Historka o sauně plné lidí s prsty v zadcích (akt sbližování se) byla sice humorná, nic dalšího mě ale v dialozích nezaujalo. Formálně si také část nedokážu propojit s následující, kde panuje diametrálně odlišná atmosféra. Z vyděděnce potloukajícího se krajinou (pomlka) se v druhé části stává médiem chrlícím metal, dokud neodejde kamsi do noci. Atmosféra je právě to, o čem autor mluví ve spojitosti s tímto filmem. Mám trochu obavu, že název popletený. Nemělo to být Zaklínadlo k PŘIVOLÁNÍ temnoty? V kinosále se v druhé půlce ochladilo, lidé začali postupně mizet. Přede mnou seděl pár. Pán se radoval nejsmutnějším hlasem, jaký si vůbec dokážu představit: "Tak aspoň, že nemusím číst titulky." Reagoval tak na několikaminutové mlčenlivé a téměř nehybné záběry na hlavního hrdinu pohlceného přírodou. Když začala hrát hudba a obrazovka naopak potemněla, znovu se se k ní naklonil: "To jsme si mohli pustit CDčko." Paní měla škodolibý úsměv, jako by se jednalo o pomstu. Nevydrželi do konce. Já měla škodolibou radost, že já ano, která trvala ještě asi dvě minuty po skončení filmu. Pak na mě dolehla atmosféra tíhy kamene. Šutru.