Leťat žuravli
Žeriavy tiahnu
The Cranes Are Flying
The Cranes Are Flying
Režie:
Michail KalatozovKamera:
Sergej UrusevskijObsahy(1)
Veronika s Borjou jsou zamilovaní až po uši a letní Moskva patří alespoň na chvíli jen jim. Jenže se píše rok 1941 a země vstupuje do války s Německem. Borja odjíždí jako dobrovolník na frontu, aniž by se stihli rozloučit a tak před narukováním nechá Veronice dárek k narozeninám doma. Oba milence dělí stovky kilometrů, válečná vřava se však rozléhá na bojišti i nad hlavním městem. Zatímco Borja bojuje mezi zákopy o život zraněného vojáka, Veronika přijde při jednom z prvních náletů na Moskvu o rodinu. Borjovi rodiče vezmou dívku k sobě, tam ale musí neustále uhýbat před Markovým pohledem a dotěrnými návrhy. Když o Borjovi dlouho není žádných zpráv, souhlasí zlomená a apatická Veronika s Markovou nabídkou k sňatku. Snaží se pak najít aspoň nějakou útěchu v práci ošetřovatelky, jednoho dne však z jejího pokoje zmizí narozeninový dárek od Borji a Veronika v sobě nachází dosud netušenou sílu... Jeden z nejoceňovanějších sovětských filmů ve své době zasáhl filmaře a diváky ve všech zemích, kde se promítal. Jeřábi táhnou (1957) vešli do kin jen rok a půl po Chruščovově kritice Stalina, na počátku období tání, a svojí rozpohybovanou kamerou, extrémními úhly snímání i zaměřením na bolestnou nejistotu dívky uprostřed válečných let představovali v rámci sovětské kinematografie naprosté zjevení. Snímek Michaila Kalatozova otevřel ve své domovině nový pohled na válečná léta a mimo jiné získal nejvyšší ocenění na filmovém festivalu v Cannes. I díky tomuto úspěchu dostaly v zestátněné kinematografii později prostor válečné filmy jako Balada o vojákovi (1959) či Ivanovo dětství (1962). Příběh Veroniky podává osobní i osobitý náhled na druhou světovou válku, jehož sílu nyní můžete poznat skrze nově zrestaurovanou verzi. (Česká televize)
(více)Recenze (120)
Jeřábi táhnou je pro mě prototyp skutečného válečného filmu! Žádní nabušení yankeeové, střílející nácky pro mír a demokracii, žádní vysocí a blonďatí árijci bojující za čistotu rasy a rozšíření životního prostoru, žádní rudarmějci na tancích... Zde je "jen" vyprávěn příběh obyčejných mladých lidí, kterým válka vpadla do života... Nechtěně, násilně a brutálně... Válka jim ničí životy, nutí je dělat nešťastná rozhodnutí a ovlivní je na celý život. Hlavní postavou je Veronika, které do války odjede milovaný Boris a nedá o sobě už vědět. Její láska k němu ale přetrvává i přesto, že podlehne Borisovu bratranci Markovi a provdá se za něj. Jeřábi táhnou je ohromně silný film, který ukazuje hrůzu války na tom nejbolavějším místě - v životě normálních lidí. A ještě: klobouk dolů za to, že tento film vznikl v padesátých letech v Sovětském svazu a ideologicky není skoro vůbec poznamenaný. ()
Tento film nabízí poměrně sugestivní zážitek a jako takový se víceméně vyhýbá propagandistickým tendencím sovětské kinematografie (viz dvoudílný Pád Berlína). Druhá světová válka je zde vyobrazena skrze osudy jednotlivců a místo samotného válečného konfliktu se příběh soustředí na osobní dramata lidí mimo frontu. V Sovětském svazu vznikla spousta tradičních válečných filmů a ono civilnější pojetí v Jeřábi táhnou mě velmi potěšilo. Zaujala mě práce kameramana Sergeje Urusevského, především pak způsob, jakým byla natočena scéna úprku zoufalé Veroniky ulicemi města – užití roztřesené ruční kamery tisknoucí se na její obličej učinilo ze scény nebývale intenzivní zážitek. ()
Petr a Lucie nebo také Romeo, Julie a tma, aspoň tím svícením na ústřední dvojici v začátku příběhu. Tragický, a v dnešní době těžko docenitelný kus ze sovětské kinematografie. Musel jsem se smát vzletnému Štěpánovu prohlášení v závěru, že soudruzi udělají vše, aby už ženy nemusely oplakávat své nezvěstné muže. A pak přišel Josif Vissarionovič a těch vdov bylo ještě víc. Film obsahuje celkem dvě silné scény: když Veronika vyběhne po schodišti a otevře dveře do neexistujícího bytu; a pak to bombardování prožité v bytě. Přičtěte k tomu jeden z nejstarších dochovaných dabingů ( Studio pro úpravu zahraničních filmů pro ČST Praha, 1965, famózní Ludvík Žáček) v hlavních rolích Jana Štěpánková, Eduard Cupák, Bohuš Záhorský a Josef Vinklář. Kvůli naposled vyčteným faktorům hodnocení tak vysoko, jinak by to byly 2*. ()
Filmy, které ve své době šly proti proudu, se i v dnešní době ocitají v nepříjemné pozici (stejně jako tenkrát). Jsou potřeba znát souvislotsi a i snimi je často těžké "soucítit. Jestřábi táhnou nabízejí řadu pozoruhodných scén, zajímavých myšlenek, brilantního hereckého ztvárnění (především Taťjana Samojlova) a nevšedních kamerových póz. Film není oslavou války a hrdinných vojáků, jak bylo zvykem, je příběhem o těžkostech milostého vztahu na pozadí válčeného konfliktu. A to opravdu zvládá na jedničku. ()
Veľké sklamanie. Pravdupovediac už som si na tento film po tých desiatkach rokov od premiérového zhliadnutia nepamätal. Dve a menej hviezdičiek dávam filmom, ktoré nemali byť podľa môjho názoru vôbec nakrútené. Tento film však bol potrebný, lebo v danej historickej etape bol zábleskom (falošnej) nádeje, že stalinistická etapa je minulosťou. Ale akokoľvek bol potrebný a významný, nedokážem prehliadnuť naivitu, pátos, pózy, prehrávanie a ďalšie jeho nedostatky. Vynaliezavá kamera a chvíľami verné vykreslenie atmosféry ich dokázali kompenzovať iba čiastočne. ()
Galerie (81)
Photo © Potemkine / Ministerstvo Kinematografii
Zajímavosti (18)
- Hlavný kameraman filmu Sergej Urusevskij použil prelomovú formu nakrúcania ručnou kamerou. Takto natáčať sa naučil počas 2. svetovej vojny, kde slúžil ako armádny kameraman. (DrSKusa)
- Záverečný záber na žeriavy tiahnuce nebom sú odkazom na počiatok filmu, kedy sa ešte pred vypuknutím vojny objavil rovnaký motív. Prepojenie počiatku i konca diela je vyjadrením večného obnovovania lepších časov, taktiež, že po vojne sme nezostali živí len pre odkaz skazy, lež pre nový život. (Biopler)
- Sergej Urusevskij sa objaví v cameo roli v poslednej vlakovej scéne ako muž držiaci 35mm kameru v pravom rohu. (DrSKusa)
Reklama