Jeřábi táhnou

Jeřábi táhnou je pro mě prototyp skutečného válečného filmu! Žádní nabušení yankeeové, střílející nácky pro mír a demokracii, žádní vysocí a blonďatí árijci bojující za čistotu rasy a rozšíření životního prostoru, žádní rudarmějci na tancích... Zde je "jen" vyprávěn příběh obyčejných mladých lidí, kterým válka vpadla do života... Nechtěně, násilně a brutálně... Válka jim ničí životy, nutí je dělat nešťastná rozhodnutí a ovlivní je na celý život. Hlavní postavou je Veronika, které do války odjede milovaný Boris a nedá o sobě už vědět. Její láska k němu ale přetrvává i přesto, že podlehne Borisovu bratranci Markovi a provdá se za něj. Jeřábi táhnou je ohromně silný film, který ukazuje hrůzu války na tom nejbolavějším místě - v životě normálních lidí. A ještě: klobouk dolů za to, že tento film vznikl v padesátých letech v Sovětském svazu a ideologicky není skoro vůbec poznamenaný. (07.05.2006)

Všetci sme obeťami lásky. Či už je to láska rodičov k deťom, muža k žene, alebo priateľa k priateľovi. Láska tvorí jadro celého príbehu. Dominantným prvkom je ale vojna, ktorá zasiahne do životov obyčajných ľudí. Deti, priatelia a manželia odchádzajú na front a nechávajú svojich blízkych v úpenlivom čakaní, či sa vôbec s frontu vrátia a keď hej tak v akom stave. Kalatozov natočil veľmi citlivý film o hrôzach vojny a jej dopadoch, ktoré podáva cez mladé dievča Veroniku. Jej láska k Borisovi je silná a keď odíde na front rozhodne sa na neho počkať. Lenže vojna sa dostane aj do ich mesta. Pri bombovom nálete príde Veronika o rodičov a zo zúfalstva a s náporu Borisovho bratranca Marka (za ktorého sa vydá) zrádza Borisa a jeho lásku, čo si neustále vyčíta. Paralelne sledujeme situáciu na fronte, kde Boris plní rozkazy a nesie si pri srdci Veronikin obrázok. Neopúšťa ho optimizmus, čo sa mu stane osudným. Kalatozov sa snažil vybudovať takú atmosféru, ktorá by umocňovala Veronikine zúfalstvo a samotu. Chcel aby to čakanie, bez toho aby vedela, čo sa deje , sa stalo neznesiteľným, rovnako ako chcel ukázať, dôsledky vďaka, ktorým ľudia strácali nádej. Aj keď Veronika stále verí, že sa Boris vráti, my vieme, že je to zbytočné čakanie. Vzťahy sa začnú rozpadať a keď príde koniec vojny v radostnom pochode pôsobí Veronikin osud tragicky. Pritom sa na fungovaní sveta veľmi veľa toho nezmenilo. Žeriavy stále lietajú po oblohe, tak ako to robia každý rok. Len ľudia sa stali chudobnejší. (03.01.2012)

Jeden z určite najlepších sovietskych snímkov, aké som kedy videl, na objednávku s „propagandistickým nádychom” . Propaganda nech ide bokom, je v tom veľké umenie, čo sa práce kamery týka, ústredná dvojica „zamilovaných” , je perfektná, ale po odchode Borisa na frontu, si Veverka, ako sa povie : „Kradne si snímok pre seba” ... Taťjana exceluje, vtedy neľahkej dobe, že všetko, čo prežíva ONA, prežívame aj my diváci, a veríme tomu. Režisér Kalatozov a kameraman Urusevskij, musia mať skúsenosti, lebo ich práca nemá žiadnu chybu... Existuje tzv. veľa snímkov na objednávku nejakého režimu, ale málo ich ide v takých šľapajách ako žeriavy... (03.02.2014)

Tenhle film mi připomněl Májové hvězdy (1959). Není to ryze válečný film. Je to o lidech uprostřed války. Normálních lidech, kteří si před napadením SSSR žili své životy, prožívali své lásky... Bál jsem se propagandistických keců i zpracování vzhledem k době vzniku snímku. Ale byl to omyl. Hlavní hrdinka je na ruské poměry krásná a dobře hraje svojí proměnu ze zamilované dívky ve výčitkami hryzanou manželku někoho jiného... Nechci spoilerovat a tak nebudu psát o konci, jehož závěr mne potěšil, o to více, že jsem konec čekal jiný. Všichni lidé v tomto filmu byli velmi uvěřitelní ať už se jednalo o odvedence, nemocné v lazaretu, lékařský personál v nemocnici nebo vojáky vítající své blízké na nádraží po příjezdu z války domů. Úžasně bylo zpracováno i postřelení hlavního hrdiny... Tenhle film se zkrátka může směle řadit mezi klasiku ruské válečné (v tomto ohledu spíše protiválečné) tvorby. 4 jeřáby. * * * * (29.10.2013)

Geniální!!! Myslím, že některé scény zůstanou v mé hlavě už napořád.. Jsem si vědom toho, že lze polemizovat jestli to občas nespadá do nějaké manýry, jestli forma není příliš zbytečně melodramaticky přestylizovaná a jestli úplný závěr není rána do obličeje inteligentního diváka s trochou vkusu. A asi lze v těchto případech říct: Ano! Ovšem v tomto případě mi je to jedno a umím odpouštět.... (23.08.2010)