Každá minuta života

Kalokagathia je pojem, který vyjadřuje přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného. Co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Aplikován na člověka vyjadřuje ideál harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti. (05.03.2022)

Film byl zpracován poutavě, to rozhodně ano. Co se týče výchovy, přijde mi, že je polovina hodnotících slepá. Zajímavá výchova, ale moment kdy kluk nechtěl driblovat s míčem a přišlo "dám ten balon Davídkovi".. Takových momentů bylo ve filmu spousta. Miško má sport určitě rád, ale čeho je moc toho je příliš. Také mi vadí nedostatek sociální interakce s vrstevníky. K čemu skvěle vychovaný sportovec, který nemá kamarády, nikam nezapadne...? Jen sláva, peníze? (19.09.2022)

S premiérou dokumentu ve Varech se vyrojilo několik rozhovorů s režisérkou a samozřejmě také množství internetových diskuzí. Je to logické, protože na výchovu dítěte neexistuje jeden správný názor. Režisérka do svého díla záměrně nijak nevstupuje a explicitně se nevyjadřuje, v rozhovorech však dává najevo, že je přístupem manželů někdy znechucena a někdy fascinována. Mě osobně zaujal fakt, že manželský pár si vůbec nedává najevo vzájemnou náklonnost a lásku (během filmu jsem si nevšimla jediného polibku, objetí, pohlazení) a prakticky každý pohyb, pohled a slovo věnuje Miškovi. O výchovné metodě jsem dosud neslyšela, svým způsobem takové rodiče obdivuji, ale rozhodně bych se takto obětovat pro dítě nedokázala. Jestli je to správné i pro samotné dítě, to by bylo na náročnou diskuzi. Takhle podnětný snímek jsem hodně dlouho neviděla. (29.08.2021)

Původně jsem si myslel, že to ve mně vyvolá silnější emoce, resp. myslím, že jsem přímo čekal, že budu ty rodiče odsuzovat, ale samotného mě překvapilo, že jsem na té jejich výchově nakonec nic tak hrozného neviděl (jen mě zarazilo, že matka na syna mluvila německy a otec slovensky, to mi skutečně přišlo zvláštní, skoro až bizarní, ale opět - vlastně na tom nevidím nic špatného), a celý dokument mi přišel jako pohled do života jedné - poněkud privilegované - rodiny, která si žije podle sebe, a kdo jsem já, abych měl právo to nějak hodnotit. Snad mi tam jenom chybělo víc informací o samotných rodičích, aby člověk pochopil, jak se dali dohromady a co je přivedlo k takové výchově, ale budiž. Pokud ten film někoho šokuje nebo pohoršuje, přijde mi takový postoj směšný, osobně jsem se u něj spíš nudil a nepřišlo mi ani moc, že by nějak vypovídal o dnešní době, protože takových rodin podle mě moc nebude (i když se možná pletu, nevím). (13.03.2022)

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? (08.09.2021)