Každá minuta života

Dokument je svým způsobem fascinující sondou do určitého extrémního případu výchovy, který ale ztělesňuje něco společensky obecnějšího: představu části kapitalistické společnosti, že jen nejdravější a nejlepší budou dosáhnou životního naplnění. Zdá se, že (pečlivá a propracovaná) dramaturgie sleduje právě toto téma, ovšem nechává otevřenou otázku, co dokument vlastně vynechává. Z rozhovoru s režisérkou např. vyplývá, že Míša se věnuje i jiným koníčkům než sportu, ale kromě hodiny piána z toho není vidět prakticky nic. To je jen jeden příklad z mnoha, který se dá uvést. Co film opravdu postrádá je totiž přímá výpověď rodičů - nikoli kusé úryvky náhodně zachycených konverzací s rodinnými příslušníky, ale skutečná výpověď o prostředcích a cílech. Je jasné, že každý know-it-all komentátor na sociálních sítích se bude rozhořčovat nad tím, že jde o šílený způsob výchovy (a dost možná je), ale režisérka by tomu nemusela nahrávat tak moc. Stačilo by se prostě jen zeptat: PROČ to vlastně děláte? Proč obětujete vlastní život, aby byl váš syn profesionální atlet? Komu to vlastně přinese štěstí? (08.09.2021)

Asi bychom se shodli na pár bodech, na které by se při výchově dítěte nemělo zapomínat. Univerzální návod ale určitě neexistuje. I když Česko je národem „odborníků“ na všechno. I na to, co se cizích dětí týče. Výrazná osobnost českého dokumentu Erika Hníková sleduje manželský pár (bohužel se nedozvíme, co je k danému přístupu vedlo), který svému Miškovi věnuje maximum svého času i prostředků, přičemž vycházejí z jisté metodiky. Brzy se u diváka začnou vynořovat dotazy, na které bohužel chybí odpověď. Rodiče jsou k synkovi milí, ale zatraceně důslední. Ona na něj mluví záměrně německy, on ho protáhne snad všemi myslitelnými sporty. A k tomu třeba ještě klavír nebo zpěv. Prostě u něj rozvíjí intelekt a pohybové vlastnosti, aby se z něj (snad) jednoho dne stal profesionální hokejista. To vše bez jiného komentáře. Jen rutina, vybíhání schodů, další dril. V tak trochu chladném bytě, kde nechybí rituály v podobě tichého večerního vytírání podlahy. Nabízí se otázka, zda je daný způsob výchovy tak dokumentaristicky atraktivní? Na druhou stranu, život kluka je o neustálém hodnocení. Ostatně tak je stále (bohužel) nastavené tuzemské školství. Kdo bude první, kdo vyskočí nejvýš, kdo bude nejrychlejší, kdo bude sedět v lavici nejrovněji, a to vše v přetrvávajícím polokomunistickém pojetí, ve kterém se jen dokola tupě opakuje stejné učivo. Čekal jsem silnější emoce. Rodiče určitě neodsuzuju, ale dítě by mělo poznat prohru, stejně jako by mělo vidět rodiče řešit nějaké trable, vidět je reagovat při hádkách, které prostě k partnerskému životu patří, vidět je při objetí, smíchu… Tihle na sebe (chápu, kamera neběžela pořád) za celou dobu ani nesáhnou. (18.06.2022)

Uf... možná jsem si na miliontinu nanosekundy říkal, že vychovávat dítě v moderní parafrázi jakési kalokaghatie je možná do jisté míry sympatické. Jenže ve filmu, který se až na několik jistě inscenovaných scén ("všechno v pořádku, pane řediteli") snaží tvářit nezaujatě a nevstupovat do děje, spatřujeme až děsivě dystopický obraz malé rodiny, jejíž cílem je jakýsi "projekt dítě". Krajně nesympatičtí rodiče v podobě asi úspěšného kapitalisty a německy mluvící tmavovlasé Dary Rolins sice zahrnují své dítě téměř bezbřehou láskou, ale zároveň ho vystavují absurdnímu drilu vysosanému z učebnice "Jak vychovat ve třech letech renesančního člověka, ale hlavně sportovce". A také jako fanatičtí následovníci poslouchají rady bláznivého Pavla Zachy st., který svým přístupem "dítě mám na výkon, slávu a prachy" vychoval asi nejneoblíbenějšího hokejistu v ČR. Proč si projektují do nebohého dítěte nějaké své vlastní sny a představy o úspěchu je pak největší záhadou. Až se na mysl vkrádá, zdali by neměla sociálka řešit spíše tyto případy. Při úmorném sledování tréninkového plánu maličkého synka si člověk připadá jak Alex z Mechanického pomeranče, který na plátně sleduje něco velmi velmi nepříjemného. Rodiče jsou jak z cukrkandlu, zdrobňují a motivují svého Miška, ale připomíná to všechno akorát film Koralína, ve kterém se také za nabízenou rodičovskou láskou bez chybičky skrývá cosi nesmírně temného. Miško trénuje, učí se, maká, o jeho kamarádech nevíme nic. Zato tušíme, že ačkoli je jeho tělo vytrénováno na svůj věk nebývale dobře, jeho mysl se křiví neúprosně vtloukanou kompetitivností a výchovou ve jménu meritokracie. Jágr také dělal stovky dřepů denně po škole a běhal za autem svého přísného otce, ale také pomáhal na poli a existoval v kolektivu, žil jaksi přirozeněji, mohu-li soudit. Tohle byl po formální stránce normální dokument se zajímavým tématem a obsahově čistý horor. (19.06.2022)

Původně jsem si myslel, že to ve mně vyvolá silnější emoce, resp. myslím, že jsem přímo čekal, že budu ty rodiče odsuzovat, ale samotného mě překvapilo, že jsem na té jejich výchově nakonec nic tak hrozného neviděl (jen mě zarazilo, že matka na syna mluvila německy a otec slovensky, to mi skutečně přišlo zvláštní, skoro až bizarní, ale opět - vlastně na tom nevidím nic špatného), a celý dokument mi přišel jako pohled do života jedné - poněkud privilegované - rodiny, která si žije podle sebe, a kdo jsem já, abych měl právo to nějak hodnotit. Snad mi tam jenom chybělo víc informací o samotných rodičích, aby člověk pochopil, jak se dali dohromady a co je přivedlo k takové výchově, ale budiž. Pokud ten film někoho šokuje nebo pohoršuje, přijde mi takový postoj směšný, osobně jsem se u něj spíš nudil a nepřišlo mi ani moc, že by nějak vypovídal o dnešní době, protože takových rodin podle mě moc nebude (i když se možná pletu, nevím). (13.03.2022)

Klasický film u kterého je debata o něm zajímavější než film samotný. Je to natočeno nejjednodušeji jak to jde. Tvůrci si vybrali několik natáčecích dnů - cca 1 za měsíc či dva, natočili denní rutinu a pak to dali chronologicky za sebou. Vybrali dny, kde by se mohlo stát něco zajímavého - narozeniny, soutěž Kamavédy, které jsou takovým prostředkem a koncem filmu. Nepřijde mi však, že by jsme se dozvěděli nic, co se nedozvíme v krátkém odstavci. Ta struktura to podle mě docela omezuje a dalo by se to asi nějak vymyslet lépe. Jediná zajímavá věc byla, že nakonec na soutěži Kamavédy Miška o dost vyhrál - asi kvůli tomu, že jeho rodiče to jako jedni z mála brali hodně vážně. PS.: Možná taky závidím, že bych 15 vzpěrů (ani v současnosti) nedal. PPS.: Cituji režisérku, ze zajímavostí "U rodiny Hanuliakových není zajímavá jen extrémní výchova, extrémní obětování se pro syna, ale i jejich vzájemný vztah, jejich rodinné zázemí a hodnoty, které vyznávají. To všechno dohromady dává zajímavý obraz současné společnosti..."Ten konec mi přijde zajímavý, protože většinou sleduju ve společnosti spíše opačný problém, než ten co film znázorňuje. (28.08.2021)