Nezralé maliny

O smyslu a poslání této dnes již klasické televizní inscenace bylo napsáno a vyřčeno mnoho velkého. Snad nejlépe vystihl své dílo dramatik, spisovatel a scénárista Jiří Hubač, který kdysi poznamenal: Nezralé maliny jsou o přemýšlení o stáří, tedy vlastně o životě. Teprve ve stáří totiž přicházíme na to, co mělo a nemělo smysl, jaké jsou hodnoty a jistoty, jež třeba marně hledáme. V tomto zralém věku se člověk může zbavovat všech zbytečností, marginálií. Ale chtěl bych zdůraznit, že většinou nijak zvláště nezmoudří. Spíše se stává opatrnějším. Dalším mýtem je, že stáří je krásné. Není. Je to ztroskotaná loď, která ale má jednu výhodu: nacházíme určitý klid a mír a na všechny věci, jež nás dříve vzrušovaly, se díváme s určitým nadhledem. Scénář o setkání bývalých spolužáků maloměstského gymnázia, které ne náhodou připomene jinou slavnou abiturientskou slavnost a sice Šrámkův Měsíc nad řekou, dovedl Hubač napsat bez příslovečného nádechu povrchního sentimentálního patosu a přitom s hlubokou životní moudrostí a emotivní silou. Komorní příběh čtyř zralých mužů, kteří rekapitulují svůj minulý život a přitom zjišťují, že je vlastně neustále obklopovala podvědomá trýznivá samota, je neopakovatelným hereckým koncertem veteránů českého divadla a filmu Miloše Nedbala, Ladislava Peška, Františka Filipovského, Oty Sklenčky a Jiřiny Šejbalové. Superlativů na vrub všech zúčastněných zde zaznělo také mnoho a pro některé z nich znamenaly Nezralé maliny vrcholné zakončení jejich umělecké dráhy. Závěrečná scéna na zvonici kostela, kdy dojde k symbolickému odpuštění a usmíření, dojímá a ohromuje zároveň. A napovídá, že ryzí přátelství je nade všechny křivdy světa. (26.12.2009)

Hubačův příběh o stárnutí dává prostor pro kvarteto mužských. Téměř nerudovsky laděný vztah mezi Šánou (Nedbalem) a Pitnerem (Pešek), jehož rozuzlení je odhadnutelné. Zajímavé je, že Peškovi, Nedbalovi, Filipovskému a Šejbalové bylo 72 – 74, Sklenčka byl o 13 let mladší. Přípravy na sraz spolužáků mi chvílemi přišly natahované. V závěru zaujme scéna na městské věži v Telči. (14.01.2010)

Krásný film. Právě jsem dodělal seznam důchodců průmyslovky elektro po 52 letech. Sčítal živé a mrtvé je to stejné jako v 1980 to mi bylo 40 let nyní je mi 70 a slzy se mi draly do očí. Mladí jednou se vás také dotkne a budete se ohlížet kde je ten krásný život, který se zkrátil na minimum, na čekání na smrt . Budou vás tlačit boty, pumpa buší ale výkon už nemá. Život je nádherný tak ho využijte co nejlépe. Svět je váš. Váš deda (28.01.2011)

Já jsem vždycky měla herce Miloše Nedbala zařazeného jako nerudného, přísného dědka. Já jsem ho asi v žádné jiné roli neviděla. Škoda, že je tenhle příběh takový moc roztahaný, jinak by to byl parádní herecký koncert. Takové herce už tu bohužel nemáme.Beru to jako malé rozloučení s nimi. Tenhle film mně vždycky donutí přemýšlet o sobě samotné. (19.10.2017)

Film graduje až v závěrečné půlhodince, do té doby je to spíše průměrné konverzační a především v podání Ladislava Peška notně melancholické drama o dávno ztraceném přátelství Pinďase a Šány, přičemž prostředníka jim dělá Beďar. Oba si od setkání po letech hodně slibují, ale každý něco jiného. Scéna „prezence“ u stolu je jednoznačně vrcholem filmu, následné vysvětlování mělo též silné momenty, ale také tendence sklouzávat k přehnanému patosu a kýči. (10.02.2013)