Režie:
František FilipScénář:
Jiří HubačKamera:
Vladimír OpletalHrají:
Ladislav Pešek, Miloš Nedbal, Ota Sklenčka, František Filipovský, Jiřina Šejbalová, Bedřich Prokoš, Josef Patočka, Darja Hajská, Libuše Švormová (více)Obsahy(1)
Příběh o setkání abiturientů píseckého gymnázia, příběh o přetrvávající síle přátelství, lásce, čestnosti a povinnosti autora Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa patří k nejkrásnějším inscenacím České televize. A patří také do dlouhé řady vynikajících a nejsledovanějších filmů, inscenací a seriálů, které režisér František Filip během pěti desetiletí svého tvůrčího působení v televizi vytvořil. Dílo F. Filipa je prostoupeno hřejivým porozuměním pro všechno lidské, vyzařuje povzbuzující úsměv a naději. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (103)
Veliké zklamání. Kromě toho, že je to celé „papundeklové“, což by se při televizním formátu dalo odpustit, jsou (přes slušné herecké výkony) nepřesvědčiví i herci sami. Podobně jako závěrečná pointa s latinským nápisem je totiž celý příběh značně banální a svou „hloubkou“ sice vyhovující komunistickému vidění světa, ale nikoli lidem z masa a kostí. Samotný „objev“ v podobě zjištění, že nepříjemní spoluobčané nejsou pouze zlí, ale spíše nešťastní lidé je sice sympatický, ale lokajské dotvrzování loajality komunistickému režimu, které tento „objev“ doprovází činí film značně nestravitelným soustem. I v podmínkách reálného socialismu vzniklo dost filmů, které tutéž myšlenku sdělují lépe a bez idelogických klišé. ()
Mimořádně zdařilá televizní inscenace toho času s legendárním hercem Ladislavem Peškem, který podával vždy brilantní herecké výkony, jsou pro mě zážitkem. Jeho přirozená poloha dobráka a mistrovské herectví dokáže nádherně pohladit po duši. Je nutno napsat, že další herci Miloš Nedbal, František Filipovský, Ota Sklenčka, Jiřina Šejbalová, jsou dokladem toho, že u nás byla tato herecká generace na vysoké úrovni. Myslím, že zde zúročili své zkušenosti, ale i kus velké pravdy o ne vždy radostném stáří na prahu smrti. Opravdu výjimečné dílo. ()
Vynikajici inscenace. Hodne se mi libilo obsazeni, kdy uz stari, prevazne prvorepublikovi herci, jako Nedbal, Pesek a Filipovsky zahrali velice kvalitne. Takovy remake filmu Cesta do hlubin studakovy duse, kde jsme je mohli spartrit taky pohromade, ale o 42 let drive. Klobouk dolu za vykony, hodne povedene! ()
Film graduje až v závěrečné půlhodince, do té doby je to spíše průměrné konverzační a především v podání Ladislava Peška notně melancholické drama o dávno ztraceném přátelství Pinďase a Šány, přičemž prostředníka jim dělá Beďar. Oba si od setkání po letech hodně slibují, ale každý něco jiného. Scéna „prezence“ u stolu je jednoznačně vrcholem filmu, následné vysvětlování mělo též silné momenty, ale také tendence sklouzávat k přehnanému patosu a kýči. ()
O smyslu a poslání této dnes již klasické televizní inscenace bylo napsáno a vyřčeno mnoho velkého. Snad nejlépe vystihl své dílo dramatik, spisovatel a scénárista Jiří Hubač, který kdysi poznamenal: Nezralé maliny jsou o přemýšlení o stáří, tedy vlastně o životě. Teprve ve stáří totiž přicházíme na to, co mělo a nemělo smysl, jaké jsou hodnoty a jistoty, jež třeba marně hledáme. V tomto zralém věku se člověk může zbavovat všech zbytečností, marginálií. Ale chtěl bych zdůraznit, že většinou nijak zvláště nezmoudří. Spíše se stává opatrnějším. Dalším mýtem je, že stáří je krásné. Není. Je to ztroskotaná loď, která ale má jednu výhodu: nacházíme určitý klid a mír a na všechny věci, jež nás dříve vzrušovaly, se díváme s určitým nadhledem. Scénář o setkání bývalých spolužáků maloměstského gymnázia, které ne náhodou připomene jinou slavnou abiturientskou slavnost a sice Šrámkův Měsíc nad řekou, dovedl Hubač napsat bez příslovečného nádechu povrchního sentimentálního patosu a přitom s hlubokou životní moudrostí a emotivní silou. Komorní příběh čtyř zralých mužů, kteří rekapitulují svůj minulý život a přitom zjišťují, že je vlastně neustále obklopovala podvědomá trýznivá samota, je neopakovatelným hereckým koncertem veteránů českého divadla a filmu Miloše Nedbala, Ladislava Peška, Františka Filipovského, Oty Sklenčky a Jiřiny Šejbalové. Superlativů na vrub všech zúčastněných zde zaznělo také mnoho a pro některé z nich znamenaly Nezralé maliny vrcholné zakončení jejich umělecké dráhy. Závěrečná scéna na zvonici kostela, kdy dojde k symbolickému odpuštění a usmíření, dojímá a ohromuje zároveň. A napovídá, že ryzí přátelství je nade všechny křivdy světa. ()
Galerie (11)
Photo © Česká televize / Vlasta Gronská
Zajímavosti (11)
- „Natáčení tehdy nebylo jednoduché. Dělali jsme to klasickou technologií na videozáznam. Ta technologie tehdy ještě nebyla moc obratná. Navíc šlo o scénář Jiřího Hubače, který v televizi nebyl moc finančně podpořený,“ uvedl Ivo Mathé. (SONY_)
- V závěrečné scéně filmu, kdy Miloš Nedbal a Ladislav Pešek rozhoupávají zvony, je na trámu nápis KOCOUR 3.7.62, tedy datum, kdy se zde natáčel film Vojtěcha Jasného Až příjde kocour. (pávek)
- „Ta závěrečná scéna filmu ve věži byla zásadní. Kvůli ní jsme vybrali Telč. Oba pánové, Ladislav Pešek a Miloš Nedbal, vyšli na věž svěže. Dialogová scéna ve věži byla hotová za jediný den. Horší bylo dostat do té výšky tehdy nemotornou televizní techniku,“ uvedl Ivo Mathé. (SONY_)
Reklama