Hodina tance a lásky

Další v řadě sterilních nízkorozpočtovek na milionkrát využité téma německého útlaku menšiny (poznávací znamení: velkej nos). Mluvit überführer Borise Rösnera německy, byl by to dokonalý zážitek z jeho herectví. To bohužel neplatí o větší části ostatního obsazení rolí. Jedna z hlavních hrdinek, dcera přesvědčivého velitele Kleinburgera, mi svým přehráváním vše vyloženě znechucovala, Ester Geislerové pak zdatně sekunduje chabý herecký výkon Lucie Horákové. Zlata Adamovská moc prostoru neměla a až na pár nácíčků, kteří si to střihli (čímž nemyslím Pavla Nového, kterej ač plešatý řvouce jako árijec nepřesvědčil), žádné vzrůšo. V poměrně fantaskním a naivně zpracovaném příběhu mluví všichni česky, jediným dalším světlým a silnějším momentem je happy end šťastného opětovného shledání tanečnice s rodinou na cestě do východních věčných lovišť (luxusně a na náklady Říše, jak jinak). Není to vyloženě slabota, ale já bych si to už nepustil, protože interpretace už tak dost profláknutého druhu zápletky byla vážně nudná až trapná. (29.01.2014)

Film sa snaží podať posledné hodiny konca Nemeckého víťazného ťaženia prostredníctvom pohľadu na dcéry veliteľa nemeckého väzenia počas prípravy oslavy jej narodenín. Do pozadia vojnových udalostí vplieta zároveň ľúbostný príbeh dcéry a "cherubína" a ďalšieho páru. Žiaľ spracovanie končí na úrovni inscenácie a herecké výkony sú priemerné. (13.10.2023)

"Růže, růže, růžičko, rudá růže v stráni..." Hodina tance a lásky je příliš dokonalá na to, aby byla pouze televizním filmem. O tom jsem se znovu přesvědčila na 26. Finále za přítomnosti autorky Jeleny Mašínové a moderátora Jana Lukeše. A ačkoli na jinou tvorbu Pavla Kohouta nahlížím skrz prsty, tady věřím v Jelenu a Viktora Polesného. Dokonalost rozvrstvení mnohačetných vrstev příběhů a motivů odehrávajících se během jediného dne 6. 6. 1944 mě opakovaně dokáže zaujmout, rozvášnit, ale vyprávění také apeluje na obecná poučení z krizové (válečné) situace a stává se lepší freskou na téma rozkladu dekadence lepší společnosti Třetí říše, nežli Viscontiho Soumrak bohů. Skvostná a nadoblačná je Zdena Studenková jako Monika, bývalá umělkyně, která přednesem Goetha interpretuje veškerou závrať z panství, které se neodvratně přiblížilo svému konci. Vynikající jsou ostatně všechny ženské postavy, ať už matka s dcerou Adamovské a Geislerové nebo jejich elitní mužské protějšky v čele s Rösnerem a Zachem. Mohu jen zatleskat tak, aby to dolehlo až k uším maďarského Královského baletu. #finaleplzen (18.02.2009)

Film jsem si vybral k doplnění rolí Borise Rösnera - a to jsem neměl dělat! Scénář je snůška scén postrádajících věrohodnost, třeba ta, jak židovka má strach ze sprch - o plynu z nich přece nikdo nevěděl, dokud se nedostal do koncentráku. A mnoho jiných...Režie ty nevěrohodnosti jen zesílila a výsledek může působit jen na ty, kteří o tehdejší realitě nemají reálnou představu. A kdyby se někdo chtěl dovědět, jak to v Terezíně skutečně vypadalo, tak doporučuji Radokovu DALEKOU CESTU. (Hvězdičky za herecké výkony) (24.04.2020)

Od režiséra Viktora Polesného se filmu, který by se mi líbil, asi nedočkám. Přitom příběh o dceři nacisty, která postupně zjišťuje, čemu vlastně její otec slouží, je tak vzrušující téma! Jenže to by se režisér nesměl vyžívat v dlouhých záběrech na tancující dívku a myslet si, že když detailně zabere vodu v řece, kdovíjaká to není přírodní symbolika a hlavně kdovíjaké tím netvoří umění. Kdyby se radši soustředil na tempo příběhu a na dramatické situace, síla příběhu by se projevila sama. Co se týče herců: výborný Boris Rösner, ale ostatní nic moc - zejména dost nepřirozený Roman Zach. (16.07.2008)