Nazarin

Doporučuji komentář S. Greydana (http://www.decentfilms.com/sections/reviews/nazarin.html ), který dobře popsal, jak je Bunuelův snímek posledku k náboženství skeptický a že ukazuje křesťanství jako bezvýznamné navzdory tomu, že příběh Nazarína pojednává o svatém knězi bez vší ironie a výsměchu. Otec Nazario je skutečným, radikálním následovníkem Krista, ale jeho svědectví je představeno jako marné, nezanechává ve světě ani v lidech stopy. Film je naštěstí prost vší jednostranné ideologičnosti a může se stát podnětem k mnoha úvahám. Vatikán dokonce roku 1995 zařadil Nazarína mezi patnáctku zvláště významných filmů o náboženství (http://www.decentfilms.com/sections/articles/vaticanfilmlist.html ). (23.12.2007)

Podobně jako kníže Myškin u Dostojevského, funguje postava Nazarina jako model pro zamyšlení se nad možnostmi/nemožností být opravdu dobrým člověkem ve světě, kde převládá zlo, bezohlednost a sobectví. Buñuel zde opouští svůj klasicky výsměšný tón (a když už se usměje, tak velmi hořce). Naopak, s vážnou tváří nechává kněze Nazarina za každý další dobrý skutek slíznout stále tvrdší a tvrdší rány – od přátel, či nepřátel, od světa i osudu. Je zajímavé, že archetyp ušlechtilého blázna (a nic jiného Myškin, nebo Nazarin nejsou), se periodicky opakuje ve vizi těch nejtalentovanějších umělců. Nedávno mi jeden známý řekl, že postava Myškina je stále něčím fascinující. Jistě, že je. A taky zůstane až do konce času. Protože právě ona ukazuje skutečnou (a smutnou) pravdu, že dobro se prostě nevyplácí – jenže právě díky této nepřikrášlenosti se „dobrota“ stává tím skutečně nejvyšším ideálem - tím nejušlechtilejším a nejodvážnějším způsobem života, k němuž může člověk směřovat. Často se lidé snaží vysmívat naivitě svých bližních, kteří chtějí změnit svět (nebo alespoň sebe sama) k lepšímu. Nicméně i pragmatismus může nabít zvláštních zákrutů. V tomto ohledu mne nepřestane fascinovat Cervantes. Ten začal psát Důmyslného rytíře dona Quijota za účelem výsměchu. Chtěl potupit všechny ty opravdu naivním rytířské romány o dokonalých mužích, vzdychajících po lásce dokonalých panen, jež překonávají nekonečné překážky v jejich nekonečných těžkostech, etc. Ale když čtete pozorně, začnete postupně v Quijotovi vnímat více, než pouhý výsměch. Najednou vám mezi stránkami pomalu, ale jistě začíná prosvítat něco víc. Autorův (původně netušený) obdiv. Obdiv k bláznovství, které si jde za svým nehledě na posměch, ústrky a krutost okolí. Obdiv ke cti, která se stala tragickou proto, že v očích obyčejných lidí již není více než šílenstvím. Obdiv k duchu jednotlivce, který se ve své nekompromisnosti nakonec stává jediným skutečně počestným člověkem. Člověkem, pro něhož ještě pojmy jako odvaha, láska a rytířství nevymřely a který i přes předem jistou porážku ve svém boji neustává... (20.04.2018)

Dalsi Bunueluv nabozensky kus. Tentokrat jsem si odnesl poznatek, ze hystericka devka, to je pohroma, ale ani zdaleka ne takova pohroma, jako hystericka krestanka. Kdyz dostane amok hystericka krestanka, je z toho neskutecna party (coz muzu potvrdit) a zaroven jsou z toho nejlepsi a nejzabavnejsi momenty tohohle filmu. Skoda, ze se Bunuel nenarodil o nejakych 20 let pozdeji, protoze jeho novejsi francouzska tvorba je mi o dost sympatictejsi, nez tyhle oldschool low-tech kousky z Mexika. 6/10 (09.03.2012)

Luis Buñuel se nezapře v tématu víry, stejně jako v několika lehce vtipných nápadech vložených do jinak hodně vážného děje (např. přicházení a vycházení do bydliště hlavní postavy oknem), doplní si společnost vedlejších postav i liliputánem, natočí poutavé scény, odvypráví zajímavý alegorický příběh s nejedným pozoruhodným dialogem a myšlenkou... ale tentokrát mě přesto neoslovil vcelku tolik, jak jsem zvyklý. Možná se až příliš motá kolem té posvátné víry, k níž oproti panu režisérovi nemám tolik silný vztah. Ale spíše mám dojem, že tenhle černobílý mexický snímek z konce 50. let už přeci jen zestárl na to, aby i z dnešního pohledu přinesl v rámci žánru dramatu souvisle hutný prožitek po celou dobu. Příběh o střetu názorů a postojů odhodlaného lidského jedince s radikálně smýšlícím okolím, uznávanými dogmaty a lidskými předsudky vnímám rozhodně jako silný, provedení s kolísavou atmosféru už zdaleka tolik ne. [70%] (02.04.2023)

Jakoby Luis po té 30-ti leté filmové dovolené po Andaluském psovi ještě pořádně nenabral tempo, které ho zdobí v jeho pozdějších filmech. Tohle bylo zoufale prázdné a nudné. Čtu tady, že je to myšlenkově bohatý snímek, trochu pochybuji, ovšem budiž, jsou to ale už myšlenky stokrát slyšené, ničím překvapivé, pro mě nezajímavé. Je hezké, že se Buñuel neustále zabývá problémem náboženství (respektive křesťanství), ale zde použil, k mému nemilému překvapení, víceméně nekritický přístup. Těžko říct, zda jde o podobný umělecký záměr, jaký udělal třeba Pasolini ve svém Evangeliu podle Svatého Matouše, nebo tehdy skutečně proti církvi tolik neměl. Herecké výkony ženských nic moc, hudba opět nic, škoda absence surrealismu. Navíc jsem fakt nebyl schopen udržet 100% pozornost, jak moc mě to nebavilo. (14.12.2007)