Tár

Sledovat na začátku filmu závěrečné titulky je dost neobvyklé, jenže ona se výrazně vymyká i samotná hlavní hrdinka snímku Tár. Ten sleduje rozpad života slavné (fiktivní) dirigentky a dotýká se mnoha aktuálních témat, například tzv. cancel culture. Rozhovor o Bachovi se studentem na jedné přednášce v úvodu vystihuje naši dobu až děsivě přesně. Lydia Tár je jedinečná osoba a velký podíl na tom nese i Cate Blanchet. Její výkon je přímo úchvatný, a i když cestu k její postavě není úplně jednoduché si najít, budete jí věřit doslova každý pohyb. Stejně jako většina slavných lidí má však i Lydia své temné stránky, které jsou navíc dost závažné. Detaily jejích činů nicméně neznáme, protože film neodhaluje veškeré informace a dlouho nechává diváka v nejistotě. Na tom vlastně není nic špatného, přece jenom není to dokument. Svým pojetím se mu ale snímek blíží tím, jak je odtažitý. Po celou stopáž tak osciluje někde na pomezí osobního dramatu s důrazem na hlavní postavu a objektivně zpracovaného dokumentu. A tohle zvláštní žánrové pojetí mi bránilo se do děje naplno ponořit. V kombinaci s až moc ambiciózní stopáží proto Tár není po celou tak záživný, jak být mohl. Na druhou stranu ve svých nejsilnějších momentech dokáže naprosto učarovat. Navíc prezentuje neskutečné množství (nejenom) sociálních témat, které diváka nutí k zamyšlení. I z toho důvodu se jedná o dílo, které rozhodně za zhlédnutí stojí. 7/10 (26.02.2023)

Za mě naprosto perfektní. Celý filmový únor stál za starou bačkoru a pak přijde moje oblíbená herečka a podá takový výkon, jaký jsem snad naposledy viděl u sira Hopkinse ve filmu Otec. Dokonalá studie (destrukce) jedné komplikované osobnosti, kterou by asi nikdo na světě nezahrál líp. Stopáž absolutně nevadí, protože jsem chvílemi během sledování úplně ztrácel pojem o čase o po konci jsem vůbec nechápal, že to celé tak rychle uteklo. Pět z pěti a určitě (zatím) film roku. (25.02.2023)

Ještě patnáct minut před koncem bych v recenzi použil ohrané obraty jako: za úspěch se platí, z velké výšky přichází velký pád...nebo: s pocitem, že vám všechno projde, přichází nevyhnutelná spirála pádu... . Jenže o tom tento film není. Takovou pointu tam nevidím. Field napsal inteligentní scénář, ze kterého velmi často prosvítá nejen láska k hudbě, ale i hluboká znalost hudební teorie. Osobně nejsem příznivec analyzování umění. Vědecký přístup považuji ve věcech niterna za zkázu a upředňostňuji intuici. Ale líbí se mi, když mistři, ti nejlepší v oboru, dokáží s vášní a hlubokou znalostí předmět své lásky popsat, nebo o něm mluvit. Když se snaží ostatním zprostředkovat krásu kterou vidí, nebo jim dokonce otevřít dveře, kterými by mnozí sami neprošli. Tyto užvaněné pasáže, museli byt pro Blanchett opravdu maso. Jenže je to paní herečka, takže se toho zhostila oscarahodně. V tomto ohledu vše fungovalo na výbornou a dlouhá stopáž mi nevadila. Jenže stejně jako hudební skladba, i příběh musí mít uspokojivý závěr. Vůbec mi nevadí, že tentokrát se neservíroval další destruktivní hon za dokonalostí, jako tomu bylo ve Whiplash, nebo Darling. S těmi má Tár společné snad jen realistický pohled do zákulisí umělecké branže, kde je vše intenzivnější a co se týče kariéry, tak i neúprosnější. A v tom možná tkví to, že mi pointa připadá slabá. Pro člověka z uměleckých kruhů, by tento film opravdu mohl být spirálou kariérní smrti nadané dirigentky. Ale já mám za to, že pět let strávených s domorodým kmenem v Amazonii, člověka připraví i na takový sešup z kariérního výsluní. Dokonce mi ten závěr, to jak Tár skončila, připadá jako uzavření kruhu a naplnění jedné z mnoha ve filmu pronesených vět. Hudba překračuje hranice rasy, vyznání, sexuality i sociálního statusu. Přináší emoce, jaké nelze popsat slovy. Pokud tedy má člověk prodchnutý láskou k hudbě možnost ji provozovat...co na tom, že to není v Berlíně nebo New Yorku, ale třeba někde v Thajsku? Jenže i přes tu solidní stopáž, Field nechal příběh podivně utnutý. Samozřejmě není problém si domyslet, co tomu definitivnímu konci předcházelo, ale ten příběh byl vyprávěn dost zeširoka a najednou se zůžil jak ocas zmije gabunské. Přesto čtyři hvězdy dám. Za nepodlézavost divákovi, kvalitní scénář a Cate. PS: nenechejte se odradit tagy, jako LGBT...jsem jeden z velkých odpůrců filmové gender propagandy, ale tady je to OK. (13.07.2023)

K Tár se už naTáralo mnoho, přestože nekonečný úvod a nekonečný celý koncert, byl to koncert herecký a plivu jed a síru směrem k Akademii, že ženský herecký výkon takového kalibru neocenila plešounem. Ostuda. Lee Curtis měla získat cenu za celoživotní přínos, o výkon Cate, která z okázalé ledové královny roztála na vysychající psí louži, se neotřela ani omylem. Z tohoto důvodu zvedám hodnocení, jinak bych šla asi do tří. Lýdii rozebírat nechci, takových ambiciózních, sebestředných, vychcaných pizd najdeš na všech společenských úrovních tři řitě, však znázorněno bravurně, natočeno výstižně, úhel pohledu zajímavý, osobně bych některé fáze lépe rozvinula a jinde naopak sestříhala, na otevřené konce si nepotrpím, ale v konečném součtu zajímavý, hanekeovský biják, který v mozkové databázi nezapadne. (27.04.2023)

Tár je vraj čistý chlad. Súhlasím, ale nie je to na škodu. Keby bolo možné namiešať si z tohtoročných nominácií kokteil, Tár by predstavoval osviežujúce kocky ľadu. Stále lepšie ako Everything Everywhere All at Once, ktoré by robilo gýčový dáždniček, zdobiaci nápoj úplne zbytočne, lebo piť sa nedá a pohár vyzerá kvôli nemu prekombinovane. Tár je naopak taká Občianka Kaneová na spôsob Soderbergha. No Todd Field asi žiaľ zabudol na strihača. Film na mňa nepôsobil zdĺhavo, skôr monotónne. Dôležitá minulosť sa ukazuje len v náznakoch, čo bol určite zámer, v súčasnosti však dostávajú všetky postavy s výnimkou hlavnej, či už sú dôležité menej  alebo viac, rovnako veľa priestoru. Výsledok je namiesto rozprávania príbehu akýsi pokus o dokumentarizáciu fikcie. Čo znie ako kritika, je u mňa iba chýbajúci element k dokonalosti. V skutočnosti ide o príjemnú zmenu oproti opulentným životopisom hudobníkov. (11.03.2023)