Džigokuraku

Vždy mám rád, když se v záplavě podobně střižených šónenů objeví něco, co se klasickému mustru vymyká. V posledních letech se o něco takové začalo pokoušet stále více tvůrců, někteří úspěšněji, někteří méně úspěšně. Jak z hlediska kvalit, tak z hlediska popularity. Jigokuraku bylo v této nové vlně šónenů odstrčeno žel trochu na okraj zájmu mas, ale autor může mít hlavu hrdě vztyčenou, protože se mu povedla vytvořit popravdě jedna z těch obecně doopravdy zajímavějších fikcí, která mi dokonale sedla již v manga podobě. I v porovnání s mnoha dalšími současnými různorodě žánr rozšiřujícími či posouvajícími battle šónen kolegy se autor Jigokuraku nebál jít v dekonstrukci tradičních propriet šónenů opravdu daleko a díky tomu příběh, postavy a svět působí neuvěřitelně svěže, dospěle a prostě tak nějak jinak. Základem tohoto posunu jsou myslím dvě věci. Hlavní postava, u níž divák hned v první epizodě zjistí, že s ní autor zřejmě bude pracovat úplně odlišně, v mnohem větších odstínech šedi než je to v tomto žánru zvykem, načež se to hned v závěru epizody potvrdí a celou sezonu se na tom krásně staví její o to výraznější vývoj. A druhou věcí je zasazení v čase a místě, protože to dává příběhu neobvykle velký manévrovací prostor pro kreativitu a exotiku (doslovně i obrazně). Samostatně by něco chybělo (např. Kimetsu no Yaiba má podobně zvláštní zasazení, ale chybí zase síla charakterního vyprávění), takto má příběh dva navzájem se doplňující mohutné pilíře, na kterých se pak o to jednodušeji staví vše ostatní. A důležité je, že i v této nástavbě autor ani trochu neselhává a dosazuje kolem svého antihrdiny a do svého pekelného ráje mnoho dalších skvěle vymyšlených a rozvíjených postav a konceptů, které navzájem někdy příjemně komorně, většinu času mysteriózně a mnohdy vskutku výbušně kolidují. Je tu doopravdy sympatická skvadra vedlejších postav, kde prakticky každá z nich má promyšlené pozadí, funkční a uvěřitelné motivace (kterým může většinou divák i fandit) a vlastní menší i zásadnější příběhy, ovlivňující veškeré dění, díky čemuž představený svět (nejen ostrov) působí živě a zažitě. Rozvoj postav, ať už hlavní nebo veškerých vedlejších, je parádně provázán s odhalováním fungování ostrova a zdejší “magie”. Celkově právě způsob, jakým je postupně odhalována nábožensko-filozofická (taoisticko-budhistická) struktura ostrova a jak to vzájemně posouvá postavy, jejich náhled na sebe sama, svět i jejich schopnosti v bitvě, bylo něco, s čím si tvůrce poradil asi nejlépe a co mě bavilo asi nejvíce. A když už došlo na nějaký ten otevřený fyzický střet, užití představených konceptů v praxi dávalo smysl a navíc byl téměř každý ze střetů plný napětí, osudovosti a dramatu. Jinak samotný design ostrova a jeho obyvatel se povedl náramně jakbysmet, ta hypnotická, snová, neporušená rajská atmosféra v kontrastu se smrtonosností ostrova pro jakékoliv návštěvníky byla asi nejvýraznějším zlepšením oproti manze, logicky kvůli barevnosti a ozvučení, ale i správná volba odstínů barev, filtrů či stylizace si zaslouží pochvalu. Naneštěstí, MAPPA pro Jigokuraku zcela zřetelně vydělila B-tým a kvůli tomu samotná animace, pohyb a dynamika zejména u postav kvalitativně značně zaostávala. Nejvíce to zamrzelo u některých soubojů, na které jsem se dost těšil a dostal jsem je jen tak na polovic (zbytek často dost statické “fotky”). Asi hlavní důvod, proč nemůžu jít na plný počet. 8,4/10 (11.02.2024) (méně) (více)