poster

Kloboučníkovy přeludy

  • Francie

    Fantômes du chapelier, Les

Krimi / Mysteriózní / Thriller

Francie, 1982, 120 min

  • mortak
    ****

    Asi nejděsivější zobrazení úpadku měšťanstva. Zatímco Bunuel zkoumal měšťáky surrealisticky jako skupinu, Chabrol se spíše zaměřuje na rozpad jednotlivce. Aznavour je vynikající v roli ušlápnutého manžela a otce pěti dětí, který Serrautovu vzpouru proti světu své manželky obdivuje, ale nechce, aby překročila vymezený rámec. Jenže co když se z pomsty stane droga? Simenon se tomuto rozpadu duše spořádaného manžela věnoval ve vícero románech (např. Muž, který sledoval vlaky).(13.2.2012)

  • Oskar
    ***

    Kloboučník Labbé zavraždil svou chromou manželku. Protože už patnáct let neopustila ložnici, není těžké pomocí několika triků a hereckého nadání udržovat mezi sousedy a personálem dojem, že stále žije. Monsieur Labbé toho má ale na svědomí ještě víc a arménský krejčí Kachoudas z protějšího krámku si začne spojovat jeho podivné noční výlety se sérií vražd žen ve městě... Když jsem si pročítal na internetu reakce těch, kteří Kloboučníkovy přeludy viděli, zjistil jsem, že jsou dvojího druhu. Jedna skupina diváků tvrdí, že Charles Aznavour jako Kachoudas podává výborný vážný výkon, je škoda, že má ve filmu tak málo prostoru a že Michel Serrault jako Labbé ukrutně přehrává a celý film kazí. Druhá skupina je nadšena Serraultovou groteskní kreací a zazlívá filmu, že v něm pořád zaclání Aznavour, děj kolem krejčího je nepřiměřeně vážný a hloupý a brání filmu stát se skvělou černou komedií. Řadím se k těm druhým. Nečetl jsem román Georgese Simenona, ale věřím, že to není podmínkou k diagnóze příčiny, proč je ten film tak rozpačitý. Opravdu se v něm bijí dva cíle, dva záměry, dva přístupy ke dvěma různým skupinám diváků. Žánrová hříčka a nudart. Chabrol napříč filmem trousí vodítka, k jakým filmům se snaží přiblížit. Labbé vypadá díky masce i Serraultovu projevu téměř jako dvojče pana Verdouxe, trpí syndromem Normana Batese a mezi významnými záběry na plynové lampy v jeho bytě a řečmi o Jacku Rozparovači se odehrává příběh, který by mohl být Oknem do dvora, sledovaným z vrahovy perspektivy. Aznavour Serraulta pořád šmíruje, ale nic neudělá. Vědom si svého mizerného postavení v místní společenské hierarchii, nechce riskovat. Serrault naopak hýří sebevědomím a z malého Arména si nic nedělá. Žijí v takové zvláštní symbióze a ta se teoreticky mohla stát tématem filmu a předmětem obdivu té části publika, která očekává vážný psychologický artfilm. Já jsem naopak doufal v pěkný staromódní morytát. Jedno drží to druhé v klinči a film, který mohl být skvělý, je nakonec s odřenýma ušima nadprůměrný. 60%(23.9.2010)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace