Most

Netušil som, že v tomto mne neznámom filme nájdem mimoriadne protivojnové dielo, ktoré ani po 60 rokoch nezostarlo a môže prehovoriť k dnešnej mladej generácii účinnejšie, než hollywoodské produkty. Tej generácii, ktorá si už ani nemusí vybavovať modré knižky a jej predstavy o boji a vojne sa príliš nelíšia od predstáv šestnásťročných chlapcov z filmu. Bernhard Wicki nastúpil dlhú cestu nemeckých filmárov, ako sa vyrovnať s ťaživou minulosťou a podarilo sa mu to výborne. Všetko malo vo filme svoje miesto a ani úvodné pasáže mi nepripadali dlhé alebo zbytočné, takže jediný nedostatok vidím v tom, že ho videlo a ohodnotilo púhych 807 užívateľov ČSFD. (07.06.2018)

Ani při repríze mě nepřepadla chuť ke snížení původního hodnocení. Ne, že bych tvůrcům filmu neměl co vytknout, ale v tomto případě u mě jednoznačně zvítězil obsah nad formou. Obě části snímku měly to své; do poloviny se jednalo o tak bezstarostný život, jak to jen všudypřítomná válka dovolovala, došlo dokonce i na vcelku vtipné scény; ve druhé půli už nebylo na bezstarostnost ani humor místo. Německá sebereflexe vedla k natočení sice nenápadného ale o to silnějšího protiválečného filmu, v němž vede kombinace nešťastného sledu událostí, mladického zápalu a masové indoktrinace k jedinému možnému vyústění. Já se sice zajímám o historii (zvlášť o tu válečnou), ale nedělám to proto, abych se v soukromí tetelil nad úžasnými možnostmi, které válka přináší (možnost stát se hrdinou a vzorem, ukázat svou statečnost a získat slávu a respekt), s každou další informací se naopak utvrzuji v názoru, že je válka odporným svinstvem, v němž ideály hynou zároveň s potenciálním hrdinou v jeho vlastních sračkách. Protože z mého pohledu je válka jen prostředkem pro distribuci smrti a mrzačení ve velkém. A ti, kdo za ní stojí, si jen málokdy vpálí kulku do hlavy ve svém bunkru. / Poučení: Je obsaženo ve filmu. Výrazně. (13.07.2022)

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje. (30.06.2013)

Ani nevím, jak se ke mně tenhle film dostal, ale jsem tomu velmi rád. Nesmírně silný příběh o tom, jak se kluci dostanou do války. Jenže tohle není knoflíková válka, oni se dostali rovnou do druhé světové a těší se na to, až budou bojovat za svou vlast. V některých scénách neskutečně silné a až překvapivě naturalistické. (11.06.2015)

Protiválečná klasika, film vyšel prakticky okamžitě po knize Manfreda Gregora. Bernhard Wicki Mostem upevnil svou pozici výrazného nastupujícího režiséra. V našem prostředí by to ale každopádně chtělo odignorovat extrémně nepovedený dabing, kterým ocejchovala film DW Agentura pro DVD vydání z produkce Řitky Video (a který bohužel prošel i televizí). (23.07.2023)