Krkonošské pohádky

Říkejte si co chcete, ale mít za souseda všetečného Krakonoše není žádný med. Postupem času jsem si k Trautenberkovi našel cestu, takže se vetřel mezi trojku mých nejobliběnějších záporáků. Poděkovat za to může Iljovi Prachařovi, který se do role tak opřel, že udělal ze svého otloukánka s přehledem nejvýraznější postavu. Bez výborné znělky by byl dojem z večerníčku poloviční. (11.12.2022)

Jako dítě jsem milovat Krakonoše, jako pubescent Anče, jako muž středního věku Kubu a na závěr života Trautenberga a Hajnej mě štval celej život ..:)) 20 let jsem mohly číst že scénář napsala Zdena Podhrádská, ta ale jen pokryla skutečné jméno autorky Boženy Šimkové, která v té době měla absolutní zákaz jakékoliv tvorby za neschvalování vstupu "spřátelených vojsk" v r.,1968. V pohádce také zazní jiné jméno Krakonoše a to je Rýbrcoul, jedná se o zkomoleninu staro-německého Rübezahl, ale ani němečtí etymologové netuší co slovo znamená. (20.02.2012)

1400 ohodnocení, 500 komentář: Krkonošské pohádky jsou seriálem mého dětství, nejoblíbenější večerníček i nejhezčí televizní pohádkou, na které jsem vyrostl. Každá z postav má svůj charakter, své postoje a samozřejmě ze všech přítomných nejvíce vyniká Trautenberk a samozřejmě Krakonoš - nejlépe zahraný Krakonoš ze všech Krakonošů, co jsem do napsání tohoto komentáře viděl. Kvality tohoto večerníčku zřejmě oceňuji i doceňuji nejen já, ale většina tuzemské společnosti kompletně, když ho jasná i drtivá většina hlasujících občanů zvolila za nejlepší večerníček, který kdy byl na České televizi (konkrétně tehdy na Československé) natočen i odvysílán. 95% (11.03.2013)

Po několika letech jsem měl náhodou možnost se podívat opět na jeden díl. A musím říct, že Krkonošské pohádky neztratily nic na svém kouzlu. A jako vždy hamoun Trautenberk dostal od spravedlivého Krakonoše slušnou lekci. S láskou vymazlené postavy, kulisy, hudba, ale i samotné příběhy, které dětem milým způsobem ukazují, co je dobré a co špatné. (04.02.2009)

Pěkné poměry vládly v Podkrkonoší- takhle dokonalý sociální program pro zaměstnance neprosadil ani welfare state. Proč například činí Anče a Kuba Trautenberga soustavně zodpovědným za organizaci a úhradu jejich svatby a zřízení obydlí? Za deset let by se naskytl následující obrázek: každoročně se scházející tripartita ve složení Krakonoš- manželská dvojice- zaměstnavatel by prosadila, že lineárně narůstající počet členů Kubovy rodiny znamená vystěhování Trautenberka do potemnělého, skrovného přístěnku, kde se denně může o hladu modlit za přežití. Na dvoře vřískajících deset potomků, míhajících se mezi ostatní havětí. Ančiny korálky granátky, dar od Krakonoše, by jedno z dětí mělo v uších, druhé v nose, třetí by pastelkou kreslilo Trautenberkovu karikaturu na nádherná kachlová kamna, čtvrté by trhalo sojce pírka a zbylých šest Krakonošovi vousy. Anče s Kubou, v kožiších z muštelky, by prohlíželi kalendář a vybírali jméno pro jedenáctého potomka, kterého by posléze obdržel hajný i s kočárem aby denně urazil vycházkou trasu Vrchlabí- Jilemnice a zpět. A tak by se zde hezky žilo v duchu odborářského sociálního programu do doby, než by jednou zapomněli odebrat hajnému střelnou zbraň. (07.04.2013)