Zloději paměti

Budu se jenom opakovat, ale jak už tady spousta lidí řekla, film se rozjíždí s příjemně chvějivou atmosférou, náznaky, které mohou napovídat ledacos a divák si tak hraje s filmem na myšku v bludišti, která se může vydat tam i tam, a to je právě to příjemné: "bude to tak, jak jsem to vymyslel já nebo to bude ještě zajímavější?". Jenže se bojím, že takový konec by nezvolila žádná myška, leda pod vlivem omamné látky. To už neni o nelogičnosti, to už bylo vršení jednoho nesmyslu na druhý. A tak mi vlastně z celého filmu zbyly jen dva pěkné poznatky: Telly měla krásně zařízený byt a Julianne krásné vlasy. (20.07.2005)

Telly Paretta (Julliane Moore) se stále, i přes veškerou péči svého manžela i psychiatra Dr. Munceho (Gary Sinise) nemůže vyrovnat se ztrátou svého 9letého syna Sama. Po několika měsících se ale dozvídá šokující informaci - nikdy syna neměla, vše je jen iluzí její choré mysli. I videokazety, fotografie - vše dosvědčuje, že oba mají pravdu. Ale Telly je přesvědčena o tom, že syna opravdu měla - a na svoji stranu získává bývalého hokejového hráče Ashe (Dominic West), který podobně přišel o svoji dceru. Společně se - navzdory okolí, policii i FBI - vydávají celou záhadu objasnit... První polovina filmu je brilantní. Fakt mi běhal mráz po zádech, když jsem si představil tu bezmoc, kterou musela Telly - v podání Julliane Moore zažívat. Zvlášť když najde prázdné fotografie a videokazety, brrr. Jenže pak se všechno nějak zvrtlo, a ze skvělého psychologického thrilleru se stal pouhý sci-fi akčňák, a veškeré tajemno se vytratilo. A samotný závěr filmu už je snad úplný výsměch... Škoda škoda ... pokud mohu doporučit, po polovině filmu (zhruba kdy na scénu vejde policie) to klidně vypněte, a zbytek si domyslete - určitě to nebude horší než samotný film... (13.08.2012)

Chtěla jsem se vyhnout negativním komentářům k filmům, ale tady si to neodpustím. Film by šel rozdělit zhruba na dvě poloviny: První, v němž čekáte, kdy se rozjede ten skvělý triller, který přislíbily trailery nebo upoutávky v televizi, a kdy se naopak propadáte čím dál víc do nesmyslného příběhu a slabomyslné zápletky. A na druhou poliovinu, kdy už vám je jasné, že se žádný dobrý film nekoná a už jen uvažujete, proč někdo něco takového vůbec natočil a kolikrát ta hysterická ženská ještě zařve: " Kde je Sam? Vraťte mi Sama!" Tvůrcům snímku snad mohu dát alespoň ten jeden bod za to, jak pěkně se jim povedlo dodržet celistvou linii příběhu - která od prvního momentu pevně a neochvějně míří dolů až v poslední minutě klesne na totální dno uměleckého vkusu a filmového cítění vůbec. (25.06.2006)

Povedená paranoidní nejistota úvodních minut, tzn. zapomínání na zemřelého synka (jakési paměťové paramnézie), se neudržela dlouho. Postupně odhalované, za vlasy přitažené spiknutí by však akorát vystačilo na průměrnou epizodu Akt X, tudíž je natahováno nedobře natočenými, výplňovými naháněčkami s NSA. Celkovou mátožnost podtrhuje monotónní podkres Jamese Hornera. (01.09.2023)

Ale ne, už zase? Nechci spoilerovat, ale scénárista, ktery pomilionté osmé použil tu nejvypatlanější z vypatlaných zápletek, zaslouží vystřelit do mezihvězdného prostoru, plného svědivých breberek. První půlhodina celkem ušla, ale pak se celý děj začal ubírat do opravdu ošklivých končin (spoiler:Slunce tam nesvítí:konec spoileru). Juliana umí celkem hrát, takže na úplný odpad to není, ale ztráta času je to přímo galaktická. Jinak počet výkřiků "Vraťte mi Sama!" by se mohl směle poměřovat s výkřiky "Kde jsi, Joshi!" z jiného veledíla. (07.10.2013)