Je mi ze sebe špatně

Satirický pohled na dnešní společnost, kdy není těžké zviditelnit se, což paradoxně znamená, že to těžké je. Aby si vás ostatní všimli, musíte se hodně snažit. Co všechno je tedy člověk ochoten udělat pro to, aby se stal středem pozornosti? Třeba se i naprosto zničit. OK, bizarní to je, ale asi jsem čekal větší odvaz jdoucí až úplně na dřeň, byť jako zamýšlená výpověď to asi stačí. První více jak čtvrtina je nezáživně užvaněná, ovšem postavy se alespoň snaží být zcela nesympatické. Občas mě mátl podivný střih, takže jsem se mírně ztrácel, což byl možná záměr, jelikož film dostával lehce halucinogenní nádech. Kujathová dobrá, škoda, že v závěru nezmutovala v nějaký obří hmyz, to by byl hezký happyend. (27.09.2023)

Signe se svým přítelem Thomasem prochází životem tím, že ve společnosti lžou, kradou, porušují pravidla, snaží se na sebe upoutat pozornost (antihrdinové všedního dne a možností - konceptuální umění?) vzájemně soutěží - samozřejmě, kořeny takového vztahu jsou toxické, i když pushovat někoho k tomu, aby se snažil o víc, ne nutně, je vždy špatně. Ale je v tom takové to, "proč ne?" Adrenalin a rozpětí emocí ve vztahu je stejně tak zásadní, jako když je "stabilní" nebo "věrný". 'Syk pike' je satira, jakou jsem dlouho neviděl, která zpracovává především narcisismus - Signe se snaží (snad) uniknout "nudě svého všedního života" (ale jistě, jsou za tím problémy, nicméně tím se film nezabývá). Během první třetiny snímku začne Signe svůj eskalující plán, kdy v sobě uměle vyvolá (skrze ruské prášky z černého trhu) údajnou vzácnou nemoc, která jí dost rozjebe kůži a vzhled. Signe tímhle nicméně "zlomí" i nicnetušícího Thomase a tehdy ta pravá hra začne. Myslím si, že žádná sex scéna, jako je ta  v půlce filmu, mě tak dlouho nepobavila, samozřejmě film začne jet až ad absurdum. Černý humor, pokud ho skutečně máte rádi, prosakuje v každé scéně, jak se Signe snad ve své hlavě, snad ve skutečnosti dostává konstantně nahoru a dolů (známá tvář v tisku, která vypovídá o obtížném životě, modelka, které se lížou nohy,  autorka úspěšné knihy, ale taky osoba, která tohle vše založila na lži a která není schopná být upřímná ani k nejbližším), stejně jako její nemoc je skutečná, umělá, falešná, i pravá. Hodně k zamyšlení. Norové celkem válejí poslední roky v těchhle černých komediích. (25.03.2023)

Já byl povětšinu času celkem přesvědčený, že jde o nelítostný popis ambulantního narcismu, ale ty sem tam vklíněné scény s bizarně se chovajícími aplikovanými umělci zase nabízely čtení, že je to vlastně celé satira. Je to celé rozkročená někde mezi Haynesovým Safe a posledními Östlundy (módní fotografka tělesně handicapovaných šikanuje svojí slepou asistentku), přičemž podezírám film, že si sám není vlastně jistý, čím chce být. Body za osobitou kameru, kde jsem složitě hledal metodu v tom, proč se někde používá zoom, jinde zase dolly a díky trhavým švenkům a častým zabíráním detailů tváří dělá klidné dialogy agresivnější než by působily normálně. (16.05.2023)

Norský bizárek o narcismu, aneb co vše je člověk schopný udělat, aby získal pozornost. Opět zajímavá psychologická studie jedné dívky, která se předávkuje jistýma práškama a získá zvláštní nemoc, díky které dostane mediální pozornost. Film s náznaky body hororu,avšak spíš morbidně černé drama. Ovšem v rukou Cronenberga nebo Clive Barkera by jsme dostali daleko zajímavější a intenzivnější podívanou, došlo zde sice na pár halucinogenních výjevů, které nebyly úplně špatné, avšak jsem trochu doufal, že to i tak vygraduje trochu zajímavěji a divácky vděčněji. Zařazení Komedie i Horor je opravdu jen okrajové. Silnější průměr. Za zhlédnutí určitě stojí, příznivci dramat i Skandinávie můžou hvězdu přihodit. 65% (01.04.2024)

8/10 – Chvílemi až bytostně nepříjemné sledování. Velmi to mnou zarezonovalo. Snímek Je mi ze sebe špatně je další z řady velice nevšedních a svérázných skandinávských dramat, s kterými se v posledních letech roztrhl pytel. Stejně jako Krásné bytosti, Nejhorší člověk na světě anebo třeba Neviňátka se vyznačuje jistým naturalismem, znatelným především v pohybech a úhlech kamery, scénáři, který se obejde bez plytkého plkání a vystačí si jen se strohými minimalistickými promluvami a v neposlední řadě taky ve zvoleném tématu a jeho zpracování. Zejména Norové, ale také Švédi, Islanďani, Dánové a Finové své filmy točí úplně jinak než puritáni za velkou louží a na rozdíl od nich se nebojí tragických konců, drtivě pomalého tempa, náročných témat vyprávěných skrz černé brýle, nebojí se dokonce ani nechat celý film v závěru jen tak vyšumět do prázdna bez pořádné tečky pro dobro kinematografie. Vznikají díky tomu strašně zajímavé, poutavé snímky (některé jsem již výše vyjmenoval), které jsou fatálně odlišné od toho, co běžně vstupuje do kin, a proto je taky důležité je tam podpořit, což já jsem v případu Syk pike udělal a v žádném případě toho nelituju. Ústřední téma je narcismus, což je mimochodem strašně komplexní porucha osobnosti (ne že bych ji měl, mrk mrk), jak se můžete na internetu dočíst a tedy velice obtížné téma na zpracování. Přesto se o to Kristoffer Borgli pokusil a uspěl na výbornou. Pravděpodobně pro větší dramatizaci děje do polívky zamíchal i mnoho jiných mentálních nešvarů, které nutně nemusí s narcismem souviset, ale budiž. Naše hlavní nehrdinka je tak načasovaným koktejlem všeho možného, v přední řadě žádostivosti po pozornosti a uznání, psychopatie a narcismu. Herečka Kristine Kujath svou roli zvládla famózně. Člověk má pocit, že se to tak vážně stalo. I ostatní herecké výkony stáli za to, třebaže hlavní herecké duo si vzájemnou dynamikou kradlo každou scénu pro sebe. Režisér lehce koketoval s body hororem, některé záběry byly skutečně odpuzující. Takže asi také palec nahoru. Nějaké mouchy to sice mělo, ale nic zásadního jsem si na tom nenašel. Zahrnuta byla kritika společnosti a lidského chování, takže zase mám delší dobu o čem přemýšlet. Na tuhle lekci o správném chování rozhodně jen tak nezapomenu. Nemístná poznámka: „Nejvíce traumatizovaný z kina ale stejně odcházel CEO jedné skromné ruské firmičky...😀“ (21.03.2023)