A pak přišla láska...

Reinvence českého chcípáckého filmu pro novou generaci, který především validuje sebezahleděnost a sebedojímavost hrdinek tím, že jim věnuje tolik pozornosti. Stejně jako Zrcadla ve tmě to končí random finále, které odvádí pozornost od toho, že tu nikdo neví, jak by to mělo skončit, plus teda jedna z posledních scén variuje tu první, protože pak to vypadá, že ten film krásně zapadá do sebe. Nezapadá. Doufal jsem, že nastupující generace filmařů se proti té minulé vymezí, ne že bude hledat způsoby, jak dělat totéž, na co se tu nadává už čtvrt století. (05.07.2022)

„Nemáš někdy strach, že dopadneš jako tvoje máma?“ A jak byste reagovali vy, kdyby vám vaše zoufalá matka oznámila, že spolu pojedete na léčení ke kartářce? Mé podezření, že nebudu cílová skupina (neb řešené téma mě ani nemohlo více míjet) se mi během sledování dost potvrdilo. Navzdory tomu, že snímek natočil muž, byl zaměřením velmi ženský a neměl jsem s tím žádný problém, jenže na rozdíl od jiných podobně laděných dílek jsem vůči postavám (ačkoliv působily poměrně autenticky) nechoval příliš velké sympatie a nedostavovala se u mě potřeba se do nich více vcítit (jen u dcery se mi podařilo naladit na jistý vzdor plynoucí z generačního střetu). Takže jako sonda do vztahu matky a dcery to zase tak špatné nebylo (i když nejvíc o něm vypovídá již komunikace z úvodní jízdy autem), ale moc navíc mně to nedalo. A přišlo mi poněkud zvláštní, že při pozměněném vědomí přišel takový dceřin obrat, a naopak matčina upřímnost. Fakt, že byl konec až banálně předvídatelný (ženská síla!), dojmu nepřidal. Celkově to vidím na slabší 3*. (04.03.2023)

Myšlenkově banální rozhlasová hra, v jejímž případě mi natáčení na širokoúhlý formát vůbec nedává smysl. Pár dialogů je poměrně silných, ale vzhledem k tomu, že se zde pojednává o vážných a velmi niterných věcech, je většina filmu nepříjemně záměrně odtažitá, až chladná. Šimon Holý by zřejmě rád točil emotivní artové vztahovky, zatím mu to ale moc nejde. Ústřední trio hereček ale velmi dobré (Tomicová), až výborné (Hofová a Venclovská). 45 % (04.12.2022)

Kolem českých filmů posledních dekád našlapuju hodně velkým obloukem a zřídkavá odvaha se mi obvykle vymstí. Tohle se mi líbilo moc. Při mládí pana režiséra obdivuju, jak vyhmátl podstatu věci, a neodpustím si kouzelnou formulku: cesta je cíl. Nakonec je jedno, jestli v zoufalství z toho, že nevíte kudy kam, vymalujete byt nebo zaplatíte balík za víkend u čarodějnice, stejně vymalováno bude. Mělo by být. Úvodní a závěrečný průzkum byl jak natočený skrytou kamerou. Ženy blábolí naposlouchané formulky o škodlivosti reklam, sociálních sítí a potřebě lásky. V kontrastu toho jsem zbožňovala střízlivost Sáry - "Do prdele, mami, ty tomu věříš?". Ale to je jen drobeček z hostiny, kde nechyběly úžasné herecké výkony, maximálně civilní a uvěřitelné. Za všechny zmíním Pavlu Tomicovou, jejíž psycholožka/mamka/odmítaná partnerka zacyklená ve zmatku a sebelítosti vzbuzovala potřebu jí odtáhnout kamkoli mimo kontaminovaná místa a jemně s ní zatřepat. Díky. (10.04.2023)

Představuji si, jak když režisér všem zúčastněným řekl, ať se chovají normálně, běžně. Vlastně jako normální člověk v ne moc normálních, byť životních, situacích. Celé je to tedy dost ponuré, introvertní, nefilmové a těžce nezáživné. Pavla Tomicová navíc hraje dobře jen v případě, když si řeknete, že hraje obyčejného člověka. Závěr je mírně psychadelický a v celém tom kontextu děje neděje mi vlastně vůbec nesedl. (23.05.2023)