Camille Claudelová

Umělecký svět plný krásy se postupem času mění ve svět ponurý. Být geniální neznamená být šťastný. Camille je toho důkazem, měla dar od boha, jen nechtěla ve být stínu Rodina, kterého milovala a nenáviděla zároveň. Postupně jí to ubíjelo až se zbláznila. Fantastický výkon Isabelle Adjani, film stojí za to vidět už jen k vůli ní. (26.11.2013)

Camille: „Všetko si ukradol! Moju mladosť, moju prácu! Všetko!“ Krásna Isabelle Adjani (Camille) a Gérard Depardieu (Rodin). Na rozdiel od Rodina, ktorého diela sú všeobecne známe, život a tvorba Camille Claudel unikla mojej pozornosti. Ak sa človek nevie v niečom zorientovať, dnes nie je problém si informácie dodatočne nájsť. Prekvapilo ma, že tých diel po Camille zase nie je až toľko... Dozviete sa prečo. K samotnému filmu – žena sochárka v tých časoch bola zriedkavým zjavom. Krásna, mladá, citlivá. On slávny a známy. Oceňujem aj to, že filmové zábery ich práce vyzerajú vierohodne. Film má síce tri hodiny, ale ak si ho pozriete rozdelený na polovicu, neunaví vás to a zápletka nestratí na intenzite. Filmu by sa dalo vyčítať, že závažný koniec filmu mohol byť spracovaný detailnejšie. Subjektívne hodnotím, že sa ma film vnútorne hlboko dotkol. (23.12.2021)

Roztržená múza v nekontrolovatelné nadvládě sžíravě vzdychající naléhavosti. Lidská touha, sny, pohrdání i rivalita na schodišti ornamentů umělecké mentality. Skulptury jako apoteóza vášní, jako spáleniště citů. Citů ubodaných pod spodničkou prostorové imaginace. Viněta duše umělkyně v šantánu běsů, rozpuštěna v mystickém prachu odosobnění, tulácké píli a odříkání. Těla svázaná vlastní tyranií, blízká metabolismu žalu. Jen protest a ponížení rvoucí tvář talentu. Opájení, bída, rozčarování, hořkost, labilita, tiché výkřiky vytesané do soch nehybných, mlčících, vše pozorujících, živoucích mement vlastního zhroucení. Kompliment vnitřního úspěchu, tam ve světě nechtěný. Libreto vlastního pozvání ctižádosti, mrzutost z nedokončeného očekávání a neopětovaného uznání. Umění, které povznáší, umění, které je prosté opěvovaní, tryská osamělou bolestí, nejistou přítomností. Nekonečná genialita umu lapená v mýtu etue, který v(y)klouzl do/z paměti. Umělecké dílo, které hledí, prochází, rozprašuje a zachycuje náladu hybnosti "zastavených" nářků. (28.11.2014)

Pro mě to byl hodně emocionální zážitek. Zhruba od poloviny filmu sledujeme jak se z mladé a krásné talentované sochařky stává postupně lidská troska. Střet dvou silných osobností nikdy nepřinese nic dobrého. Spalující láska, rozchod, nedostatek uznání a nepochopení vlastní rodiny. Důsledkem je osamocení, zmatenost a vyčerpání. Totální rozpad osobnosti. Herecký výkon Isabelle je opravdu obdivuhodný. Věřila jsem jí to a bylo mi jí líto. I jejího otce, který ji celoživotně podporoval a byl nešťastný. Díky ČT art jsem tento film objevila a nelituji. (31.01.2014)

Příběh Camille Claudelové určitě není ojedinělý, v historii se najde celá řádka bohem nadaných lidí, kteří se utápěli v trýzni nepochopení, kteří bojovali s nepřízní osudu a nakonec se jejich život zvrtnul do nevyhnutelné tragické koncovky. A tento film podobný osud zobrazuje nezapomenutelným a výjímečným způsobem. Hodně tomu přispěla především naprosto dokonalá Isabelle Adjani v titulní roli. Výborný byl i Gerard Depardieu v roli Augusta Rodina. Ale nejen herecké výkony, ale i hudba a vůbec všechno co film dělá filmem je na tomto snímku hodně vysoko - no vždyť 7 vyhraných Césarů a k tomu ještě dalších 7 nominací hovoří za vše... A aby toho nebylo málo, dvě nominace na Oscara - tady si myslím, že Isabelle by si ho zasloužila víc než Jessica Tandy za Řidiče slečny Daisy. I když je v druhé půlce film kapku depresivní, stojí rozhodně za to se do něj vnořit a pronikat pod povrch duše skutečného umělce - umělkyně. Je s podivem, že tento film je u nás prakticky neznámý...***** (26.09.2006)