Připravte si kapesníky

Banální příběh pro komedii se postupně mění ve velmi provokativní film morálky a společenských zvyků. Dělit se o manželku, aby ji manžel rozveselil se zdá jako dobrý nápad, ale manželka zůstává dále chladná. Dva muži se dělí o manželku i bydlení a vzniká přátelství. Výsměch tradičních svazků a hodnot. Až malý třináctiletý intelektuální chlapec dokáže probudit v manželce cit sexuální i mateřský ... Čarovně krásná Carole Laure !!! (15.07.2010)

Jak vidno, Depardieu v mládí oplýval svěžestí a energií. Bertrand Blier zase oplýval rozšafným přístupem k životu, což mi bylo sympatické už ve snímku Buzíci. Tady je naše dvojka D+D opět na místě, jen nemají na starosti Miou Miou, ale Carole Laure, která je ovšem neméně rozkošná. Trpí depresemi a záchvaty úzkosti a naši hrdinové se snaží ji z toho dostat. Stejně jako v Buzících ale nejsou opět ti praví a vyřešit to musí někdo třetí. Film je místy možná lehounce nudný, ale místy má zcela geniálně elektrizující náboj. Celkově mne bavil moc, opět lehce balancuje na pomezí společenských norem a zákona vůbec. 85% (15.07.2014)

Naivní blbec, psychicky narušená žena a jeden chudák, co se do jejich vztahu zapletl víceméně omylem, to je ústřední partička, která nás provází celým filmem. Ještě se k nim teda zhruba v půlce připlete jedna, dost nečekaná, ale to už bych spoileroval. A zatímco v první polovině mi to přišlo správně absurdní a zajímavé gradující, v té druhé půlce mě to už moc nebralo. Sice něco vtipné se dá najít po celou dobu a stejně tak je to i se scénářem, který mi přišel dobře napsaný (s přijmutím faktu, že ty postavy takhle divné prostě jsou a čím to je se nedozvíme), ale to co se rozjede v druhé půlce se podle mě tváří příliš vážně a tak to vnímám spíš jako samoúčelnou provokaci, která ve své době sice ještě mohla být kontroverzní, ale v dnešní době už se bere jako taková "zvláštní norma", nad kterou se ani trochu nepozastavuje a spíš se podporuje. S přihlédnutím k roku vzniku bych neměl problém tu čtvrtou hvězdu dát, ale bez toho, s ohledem na to, kolik filmů s takovým tématem už jsem viděl, nevidím důvod ji dávat. Navíc mi i přijde neujasněné, jak to chtěl Blier vlastně vést a jestli jsem měl s postavami nějak soucítit či se spíš smát jejich osudům... Nebo obojí dohromady, ale jak má každá polovina jinou atmosféru a zaměření na jiné postavy, nefunguje ani ta střední cesta. Silné 3* (19.08.2022)

Na jednu stranu je to typický Blier, kdy se vše točí kolem premisy, která je neúprosně dovedena do absurdních důsledků. Ale při bližším pohledu jde o něco jiného. Muž chce vytrhnout svoji ženu z letargie, a nevadí mu, když se to podaří třeba i muži jinému. „Poslyš, a není ona prostě hloupá?“, ptá se zaraženě Dewaere Depardieua, když Carol Laure nezaujme ani svou sbírkou paperbacků a desek. V tu chvíli film reprezentuje typický mužský pohled (který přirozeně také vlastním), jenž si nepřipustí chybu. Ale Blier udělá v poslední třetině pozoruhodnou otočku. Ve chvíli, kdy se na scéně objeví ještě nedospělý chlapec, který se do Carol Laure zamiluje a ona do něj, film zcela přehodí výhybku a najednou na vše nahlížíme ženským pohledem. Ten je úplně jiný. Vláčnější, ale nesmí v něm chybět cit, který je jediným klíčem k hlavní hrdince. Najednou Dewaere i Depardieau vypadají jako idioti, kteří se jen zabývali sami sebou a žádný skuteční cit ke své ženě nepojali. A ten „chlapec-věčné dítě“, kterému se Carol Laure jako jedinému zcela otevře, užaslým spolužákům vypráví. „Jaké je to uvnitř? Krásné, nechce se ti ven.“ Druhá dualita, mezi kterou film osciluje, je souboj Mozarta a Schuberta, kde na celé čáře vítězí ten druhý. Jeho "Maďarskou melodii" (tak se to česky asi nejmenuje, ale nenašel jsem to) si budu dlouho pamatovat. Mozarta zjevně poslouchají jen hlupáci :-) Ten film se z absurdity, vtipu, lehkonohé frašky změní na cosi jímavého a dojemného. Mluví o podstatě fatální lásky, jiným, ale vlastně podobným způsobem jako Blierův Nevlastní otec ze stejné doby.  Byl jsem uhranut. (10.10.2023)

Proč se o Bertrandovi Blierovi nemluví jako o geniovi, schopném vytvořit svět z ničeho. Nebo jen z prahmoty ve stavu nevázanosti a nespojitosti, vtipu vznášejícího se lehce vzduchem a možností, které jim génius přiřazuje podle vlastního uvážení. Když jsem - kdysi hodně dávno - viděl "Un, deux, trois, soleil" bylo mi to hned jasné. Ani na toho Mozarta se snad nemůžeme zlobit (i když Schubert by mi byl milejší) ... Vše je možné a nic skutečné, nebo vše možné je skutečné? Blierovo zlato se třpytí i po čtyřiceti letech. Bon soir, bon soir / preparez vos mouchoirs. (05.01.2017)