Onibaba

Film, který dokáže vytěžit z minima maximum. Jednoduchý příběh o tchýni a snaše, která si chodí užívat s kamarádem jejího zemřelého manžela. Rychle jsem se přenesl přes tradiční japonské teatrální přehrávání a tohle psycho si náležitě vychutnal. Minimální míra dialogů i hudby hodnocení jen přidala. I plný počet bych mohl dát. (03.03.2012)

Podle mě je ústředním tématem Onibaby tíže, která člověka poutá k půdě, hmotě Země, k tělu, které jako by se od ní oddrolilo, je stále její součásti a stále se k ní vrací. Jáma je dokonalým výrazem tohoto pouta. Proniká zemi se zraňující přímostí, skrývá věčnou (a snad dokonce odvěkou) vinu. Všechno to milostné klesání, které podstupují obě hrdinky, je nenaplněnou snahou o vzestup do nehmotného prostoru, který rozpíná svou hvězdnou, netělesnou tkáň v nekonečnu nad krajem jam. Živočišnost lidí, jejich nenasytnost hladověním svědčí o cizinectví, nepatřičnosti do tohoto světa, jehož tíže je zdeformovala v cizopasníky, kteří (až na výjimky, které ovšem světem Onibaby neprocházejí) nedokáží obětovat sebe a raději dále rozrušují hlínu světa svými marnými touhami. Závěrečný skok přes jámu tedy nechápu jako vítězství otevírající člověka ozdravění, neohlašuje mi příchod vysněných žní. Naopak cítím za ním další ponor do nedýchatelného bahna. A to u vědomí, že samo dějiště je jednou velkou jámou… Od úvodních vteřin jsem měl pocit, že jáma, o níž se mluví, nemá hranice, že jsem do ní uveden prvními obrazy a že první skutečný pád těla do té nesmiřitelně klesající vertikály jen naznačuje, že i v jámách je prostor pro další jámy, že je možné propadat se stále dál a stále nacházet další pasti, další cíle, v nichž je možné nepřetržitě zanikat. (21.01.2011)

Ostrasný zvuk (prepálené škreky, prakticky bez hudby) a pekelne zlý simultálny preklad dokáže neskutočne pokaziť zážitok z filmu, ale je u mňa tak na jednu, max. dve hviezdy dole. Toto je prípad Onibaby, na ktorú sa zúbok času podpísal nielen po technickej stránke. Zaujímavý príbeh osamelých žien, živiacich sa zabíjaním zoslabnutých prchajúcich vojakov je priestorovo minimalizovaný na chartč, dom, pole a jamu, a ktorý zamieša jeden preživší vojak. Láska, závisť a výsledný podivný "milostný" trojuholník rozprúdi vír emócii vo veľmi skľučujúcom prostredí (noc, vysoké rákosie, symbol diabla). Znie to fajn, keby... Ja jednoducho niesom naladený na dobové snímky (či štýlom podávania príbehu, alebo formou) a to čo mohlo byť šokujúce a strašidelné pred 40-timi rokmi (nielen sľubované naturálne sexuálne scény a násilie), mi počas filmu trhalo oba kútiky úst smerom nahor a klopilo zrak na hodinky. Ako najvýraznejšie pozitívum vyzdvihujem geniálne strihnutý koniec, po ktorom sa dostavill pocit obrovskej úľavy a vyslobodenia (pre mňa). (07.08.2006)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Spoilery! Tam za vodou v rákosí, kde se oblečení moc nenosí, skáče mladší zrůdička placáka, na retardova ptáka...a ta starší by si chtěla skočit taky. Velice zajímavý a syrový výlet do japonského středověku, kde jsou potřeby lidí omezeny na ty nejzákladnější lidské pudy. Ani nedokážu přesně definovat, co celou stopáž drželo moji pozornost bez sebemenšího náznaku nudy a únavy. Tři lidé celou stopáž pobíhají v rákosí, občas sejmou nějakého zatoulaného kolemjdoucího, aby jeho vojenskou výbavu mohli směnit za trošku zrní, občas ukojí své potřeby. Pokud se poohlížíte po hororu, tak se zkuste poohlédnout jinde. Toto nemá s hororem nic společného ani vzdáleně. Tento snímek je čistokrevné kvalitní psychologické drama. Obraz lidí donucených krutostmi své doby konat kruté činy. Někdy až nadbytečně kruté, za což se však objevuje trest. Slabší 4 hvězdy. Zajímavá a vcelku originální záležitost. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybral uživatel nascendi. (29.04.2017)