Onibaba

Ako vidieť, japonskú kinematografiu nezastupuje len Kurosawa a jeho samurajské eposy a tento nie natoľko známy film je toho výborným dôkazom. Režisér Kaneto Šindó so skvelým hereckým triom majstrovsky vytvára skľučujúcu a znepokojivú atmosféru cez rozprávanie o ľudských hodnotách. Film má strhujúci začiatok a koniec, o niečo slabší prostriedok ale nikdy nezačne nudiť aj preto, že režisér kladie veľký dôraz na detail. Onibaba je tak dokonale zhudobnená a má i bravúrnu technickú stránku hlavne čo sa týka kamery, nasvietenia a strihu. Do spomínaného hororu (či šialenstva) spadáva film hlavne v scéne v jame a potom záverečných dokonalých 10 minút a ešte dokonalejší posledný záber. Príslovie ,,kto inému jamu kope sám do nej padá" je tu podané z trocha iného pohľadu. (28.10.2008)

Fenomenální záležitost, která si přes nízký rozpočet, krátkou natáčecí dobu i +- nulová očekávání, právem získala neuvěřitelný úspěch. Skvělé téma, hypnotická kamera a hudba, Kei Sató ve vrcholné herecké formě. Lány rákosu navozují pocit zvláštní odtrženosti a jejich pohyb ve větru jakoby celému snímku dodával specifický rytmus. Naturalistický, dramatický příběh okořeněný rafinovanými horrorovými prvky je bez mezer, syrový, psychologicky geniálně vypointovaný závěr má neuvěřitelnou sílu (rozhodně stojí za to, zaměřit se na herecký koncert, který ve finální scéně předvádí Jitsuko Yoshimura - jak se její postavy zmocňuje podvědomí..skutečně bonbónek). Přestože má očekávání byla značně vysoká, byl jsem zcela nadšen a nezbývá, než suše konstatovat, že Shindo je génius. (06.12.2008)

Asi nejvíce mě zaujal samotný začátek a zjištění, jakpak to se obě ženy živí v době nedostatku. Vychytralé ženy neznají slovo soucit a díky přírodním podmínkám (vysoké trávě) zabíjejí každého na potkání. Nešlo ani tak o to, jak je zabili, ale co s těly následně dělaly. Místy mi přejel i mráz po zádech, zvláště když stařena nahodila ten svůj kamenný obličej. Právě v těchto pasážích atmosféra neskutečně gradovala a to i díky přílivu mrazícího napětí. K scenérii před námi jsme nepotřebovali ani žádné dialogy. Na co slova, když činy hovoří za vše. On byl celkově film dost skoupý na slovo. Ta největší psycho podívaná však měla teprve přijít na řadu. Prostřední pasáž se pak změnila v jakési romantické drama, kdy se začnou mladé ženě zapalovat lýtka a ochotně podrží nadrženému sousedovi. Což o to Jitsuko Yoshimura je pěkná ženská, ale já se začal lehce nudit. Bylo sice zábavné sledovat lehkomyslné Hachiho chování, ale nejvíc se mi líbila postupná proměna tchýně. Tahle bába se rovněž nebála odhalit a jak sama naznačila, taky jí pěkně svrběla. Její nejdůležitější chvíle a zároveň i zlatý hřeb večera, však měli teprve přijít. Jakmile se totiž na scéně objeví ona toužebně očekávaná démonická maska, nabyde atmosféra opět na síle. Grandiózní finále je pak sladkou odměnou všem, jenž se vydrželi dívat až dokonce. Já však pevně věřím, že to nikomu nedělalo žádný větší problém. (27.04.2012)

Než se poprvé objeví maska, šustí rákosí a mladá, stará, nebo muž v něm pobíhají. Otowa měla v té době 39, což je samozřejmě znát především ve chvílích, kdy se obnaží. V kontextu toho, že Sató byl o pouhé tři roky mladší, je skutečně těžké přijmout jeho odmítnutí matky, neboť se mu jeví příliš stará. Onibaba pomalu zoufale šumí, ukazuje rozklad osobností až na samu animální podstatu. Jenže film se odehrává ve středověku, kdy život člověka neměl další záhyby. Podstata by zřejmě více vynikla, kdyby byl snímek situován do období II. světové války. Ale zpět k masce. S jejím zjevením se poprvé ve filmu začíná něco dít. Šedá nuda koloběhu jídla, spánku a shánění jídla je poprvé narušena mužem v masce. Na můj vkus přichází maska na scénu velice pozdě. I když díky její existenci následně dojde na několik náznaků hororových scén, nedokáže to rozčeřit stojaté vody filmu. Nesnáším stereotyp, ať již je reprezentován opakováním klišé v popcornových snímcích, nebo zobrazením šedé rutiny v artových filmech. Onibaba se tak v mých očích zařadila po bok Děrsu Uzala a Playtime. (24.12.2022)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)